Bydlení, nábytek, inspirace a životní styl

Co na to čeští nábytkáři ?
Kam se poděl všechen nábytek, ve kterém vyrostly současné ročníky dnešních náročných zákazníků? Kde jsou výstavní expozice, nad kterými návštěvníci jen vzdychli? Ano, bylo to dříve, mimo jiné v době kdy zde Čína vystavila svůj první a jediný vyrobený automobil. Pravděpodobnost, že vystavovaný nábytek potkáte v prodejně, byla asi stejná jako u toho čínského auta. Je to jen o tom, že kvalitní český design a výroba skutečně reálně existovaly.

Reklama nás často utvrzuje v pocitu, že jsme před příchodem velkých značek skákali na stromech a chodili nazí. Pokud nás dříve navštívili naši šťastnější příbuzní, žijící na „západě“, docházelo často k velmi kuriózním situacím. Odešli v 60.létech třebas až do Kanady a po létech očekávali, že zde naleznou  prostředí, které opustili, nebo horší. Tváři v tvář realitě nevycházeli z údivu nad českým „nadstandardem“.  Můj přítel historik, uváděl jejich nové kanadské příbuzné  do vytržení svým vysvětlením: „no to víš, v době kdy u nás vznikala bytová kultura a design, vy jste  ještě bydleli ve srubech. My jsme už byli bohatí a víme, jaké to je . A zase  bohatí budeme.“
A tak, aniž bychom chtěli  obhajovat dřívější kulturu bydlení (a ona zde skutečně existovala), nemůžeme základní fakta ponechat stranou.  V Česku se kvalitní nábytek vyráběl odjakživa a existovala zde i konkurence značek. Jistě, víceméně teoreticky, protože když přišlo na lámání chleba, bylo obtížné dát dohromady i pokoj v pověstné kvalitě „Universal“. Některé značky existují i dnes (TON, KORYNA, JITONA), i když v jiné podobě než kdysi. Na některé, dříve velmi žádané (např.HIKOR, DŘEVODĚL, UP) by si stěží vzpomněli i pamětníci.

Masivní reklama a následná obliba velkoplošných prodejen přispěly k tomu, že se čeští zákazníci rychle „osvobodili“ od českého nákupního provincionalismu (pokud něco takového existovalo) a využívají široké možnosti, které nabízí globální trh. Kdo by odolal  „pravému italskému nábytku“, nebo věhlasnému „skandinávskému stylu“ navíc za rozumnou cenu. Zdá se, že čeští nábytkáři nemají náročnému spotřebiteli co nabídnout a už dávno se věnují něčemu užitečnějšímu, což jim doporučil pracovní úřad i první porevoluční ministr financí. Podíl prodaného českého nábytku na našem trhu klesl z osmdesáti procent na polovinu a vítězné tažení světových gigantů téměř vylučuje, že by mohlo být lépe.  

Čeští nábytkáři kupodivu ale dělají to, co odjakživa. Vyrábějí zajímavý a kvalitní nábytek, i když oproti dřívějšku úplně jiným způsobem. V tak malé zemi nešlo v nových podmínkách velké kolosy udržet. Jejich pád však  stál u vzniku celé řady malých firem a znamenal konec  unifikovaných sérií pro globální spotřebu, produkovaných Polskem nebo Čínou. Z makropohledu jde spíše o  individuální zakázkovou produkci. Ostatně  pověstný skandinávský nábytek v době své největší slávy vytvářelo množství různorodých firem. Většina z nich neměla více než 25 zaměstnanců a současná typická  italská nábytkářská firma   má zaměstnaců ještě méně. 
   S kvalitní českou  produkcí se  stále setkáváme v dražší nabídce řetězců IKEA a ASKO, a v řadě dalších nejen evropských obchodů ( také USA, Kanada, Japonsko, ojediněle i další země).  Aby nedošlo k chybné představě. Tu „zakázkovou produkci“ vytváří neuvěřitelně mnoho výrobců (přes tisíc firem se 45 000 pracovníky).  Pravdou ale je, že kvalitní český nábytek stojí mimo zájem cenově citlivých skupin trhu a v ostré konkurenci levných dovozů se jen těžko uplatňuje. Snížit jeho cenu volbou alternativních materiálů a sníženou pracností výroby by ale byl krok zpět a možná krokem posledním. Produkce v nižší kvalitě by neznamenala snížení ceny na takovou úroveň, která by obstála v konkurenci levného, kopírovaného nábytku, vyráběného kdekoli na světě. Zcela určitě by  takový krok podtrhl stoličku velmi slibně se rozvíjejícímu českému designu. Zásadní překážkou je  ovšem zatím stále  malý dostupný trh , což snad brzy změní exportní aktivity Asociace českých nábytkářů.