Úvod > hobby > Krása dokonalého šperku

Krása dokonalého šperku

Rubrika: Dekorace    Vyšlo:
Publikováno v titulu Chatař a chalupář | Ročník 2005 Číslo 4
Autor:    Foto František Zajíc a autor
Krása dokonalého šperku

František Zajíc vystudoval mikroelektrotechnologii a posléze obor zlatník - klenotník v učilišti uměleckých řemesel. V jeho dílně v Brně vznikají filigránsky jemné pavučinky velkomoravského šperku, robustní kované prsteny i briliantové klenoty oslňujícího lesku.

Prostředkem  k vyjádření představ mu jsou staré technologie, které volně propojuje s  novými  šperkař-skými trendy. Je však schopen realizovat i návrhy jiných autorů   či   plnit  speciřcká  přání svých zákazníků.

Radost z tvoření
Co je zapotřebí k tomu, aby vznikl krásný šperk? Prý především chuť něco vytvořit, bohatá fantazie, zručnost a zkušenosti získané neustálým opakováním pracovních postupů. „Nezáleží ani tak na materiálu, ceně či provedení. Na šperku by měla být vidět především radost z tvoření," vyznává se z lásky ke svému řemeslu. „Měl by samozřejmě ladit s nositelem, podtrhovat citlivě a vkusně jeho jedinečnost. Když se to vše podaří, vznikne šperk, který se stane téměř organickou součástí svého majitele a jeho životních osudů."
Takhle pěkně by to před třinácti lety, když se o šperky začal zajímat, František Zajíc bezpochyby říct neuměl. Ani jeho výtvory nelze s těmi dnešními poměřovat. Nejdřív zjišťoval, co všechno lze vyrobit z obyčejného drátu a hromádky barevných kamenů. A pak se mu dostala do rukou knížka Řemeslné umění pravěku. „Po jejím přečtení jsem věděl, že přesně to chci dělat. Stál jsem na začátku dlouhé cesty, kdy se přede mnou začaly objevovat nové a nové technologické postupy. A zároveň poznání, že na obsáhnutí celého šperkařského řemesla je jeden lidský život opravdu krátký."

Šperkařovy nástroje
Při této zajímavé práci, která se pohybuje na hranici řemesla a umění, se používá nepřeberné množství nářadí a nástrojů. Především jsou to různé typy kleští, které leccos vypovídají o osobě tvůrce. Ten, který používá běžnou klenotnickou techniku, potřebuje jinou sestavu kleští než zhotovitel filigránu. Dobré kleště si každý klenotník vybírá a upravuje sám. Musí přitom sledovat zejména ergonomii držení, provedení břitů, kvalitu čepu a vůbec celkový dojem nástroje.
Další nezbytnou pomůckou je hořák. Ve šperkařství se hojně používá takzvané tvrdé pájení - pájení plamenem. „Není podstatné, jaký typ hořáku k tomu používáte, jestli starou 'dmuchavku' nebo dnešní plynový hořák. Důležité je rozpoznat správný druh plamene, míru prohřátí a barvu pájeného kovu, bod tečení pájky, vliv tepla na povrch, tepelnou dilataci a podobně," upřesňuje tvůrce.
Ve šperkařské dílně také nesmí chybět válcovací stolice, zvaná valcna. Slouží k přetváření materiálu, který se obvykle dodává v podobě hranolku 5x5 mm nebo plechu silného 1 mm. Šperkař musí mít už předem jasno, jak bude daný výrobek vypadat a podle toho si musí materiál připravit. „Někdy, především u zlata, to vypadá, že se více počítá než válcuje, důvodem je však snaha o minimalizaci odpadu, který je, jak jinak, u drahých kovů také drahý," dodává šperkař. Pak už následuje zpracování polotovaru celou škálou kladiv, puncen, vytloukačů a jiných speciálních přípravků, podle zvoleného výrobního postupu.

Neobvyklé techniky
Po exkurzi královstvím nástrojů je čas vyzpovídat tvůrce, jakými technikami rád pracuje. „Jednou ze zajímavých výrobních technik je třeba granulace. Patří ke starověkým postupům, dnes již téměř zapomenutým a běžně nepoužívaným. Tvoří ji orna-
menty z mnoha malých kuliček, přitavených k povrchu šperku bez použití pájky. Jejich výroba začíná nastříháním kousků kovu zhruba ve velikosti budoucí kuličky. Na zvlášť jemnou, takzvanou prachovou granulaci používám kovové piliny, získané pomocí pilek různé tloušťky. Smíchám je v grafitovém kelímku s prachem z dřevěného uhlí a vložím do pece. Tam se z pilin při teplotě blízké tavení kovu stanou díky kapilaritě kuličky, které se vlivem prachu nespojí a zároveň do svého povrchu přijímají uhlík snižující teplotu tavení. Po vytavení prosívám hotové kuličky přes soustavu sít, kde se separují podle velikosti. Takto připravené kuličky ve velikostech od 0,1 až po 0,8 mm nanáším na povrch předmětu, který chci granulovat. Jako pojivo je vhodný tragant, což je roztok pryskyřice s tavidlem. Každý šperkařsi jej míchá sám podle historických pramenů, zkušeností a citu. Právě cit je rozhodující v celém tom procesu," zdůrazňuje František.
„Usušený předmět položím na dřevěný uhel a košatým plamenem pájím. Je třeba zahřívat jej rovnoměrně a při tom pečlivě pozorovat barvu kuliček i podkladu. Jakmile se barvy spojí a kuličky jakoby dýchnou, je dílo hotové. Granulace je samozřejmě jen dílčím procesem při výrobě šperku. Následně se uplatňují další techniky."

Kouzlo originálu
Z výrobků Františka Zajíce na člověka dýchne kouzlo originálu, které se vzhledem k převaze průmyslové produkce z našich životů pomalu vytrácí. Věnuje se však i opravám starožitného šperku, spolupracuje s historickými skupinami či divadelními soubory. Ale rád si někdy z historie odskočí do současnosti. „Připravuji teď soubor moderních šperků pro módní kolekci jedné extravagantní autorky, který je určený pro výstavu české scénografie na Pražském hradě. A k velmi zajímavým historickým zakázkám patřila replika české Svatováclavské koruny. Byla zajímavá především tím, že jsem při detailním studiu objevil rozličné způsoby upevnění drahokamů používané v té době. Nešetřil jsem obdivem k důvtipu a umu tehdejších řemeslníků, kteří svým mistrovstvím vytvořili bezesporu nadčasový symbol naší státnosti.
Mám ale i mnohem 'přízemnější' radosti. Z čeho? Například z toho, když svůj šperk někde náhodou 'potkám'. A když je na něm vidět, že prožil se svým majitelem kus života. Taková malá potěšení jsou pro mě a mou práci ze všeho nejdůležitější.


Mohlo by se hodit


reklama