Úvod > volný čas > Poslední železa Františka Kocourka

Poslední železa Františka Kocourka

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto: frantakocourek.eweb.cz
Poslední železa Františka Kocourka

Minulý týden zaznamenal jedno smutné výročí. 7. července uplynulo dvacet let od úmrtí legendárního siláka, lamželeza a vtipálka Franty Kocourka. Pojďme si ho připomenout prostřednictvím vzpomínky někdejšího uměleckého šéfa Divadla na provázku – Jaroslava Tučka…
 
František vstoupil do mého života v podobě posvícenské maškary Komínských hodů v době, kdy jsem byl členem hereckého souboru Mahenovy činohry. Běhal s pouliční kapelou nahastrošený v kostýmu líšeňské trhovkyně s krosnou plnou sladkostí na zádech.

 

 

O nějaký rok později, v dobách začátků mého šéfování v Divadle na provázku, se mi podařilo navigovat zájezdový autobus s hereckou výpravou do úzké uličky jednoho malebného italského městečka, silák František mi pošeptal do ucha: „Jaro, to neděláš dobře, protože jak sjedeme z tohoto kopečka, tak tam dole je podle mapy zatáčka, jak to vidím, tak tam se nevytočíme…“
A řidič už pokřikoval: „Šéfe, kam jste nás to nasměroval, po obou stranách máme osobní auta, odsud nevyjedeme.“
Franta se zeptal: „A co takhle vycouvat?“
„Pane Kocourku, to nemyslíte vážně, pět set metrů do kopce?“
„No, já věděl, že to nepronde, ale co bych se nezeptal, že Jaro.“ Chechtal se František.
Vzteklý Peter Scherhaufer lomil rukama a škubal si režisérský knír: „To je vůl! To je vůl! Franto, šak ty né!“
František mi strčil do rukou propagační letáky, klobouček a nechal si otevřít dveře autobusu: „Jaro, budeš rozdávat plakátky a vybírat groše, ať máme na špagety. Hoši, deme na to, jinak se dál nejede!“
Vystoupil z autobusu a začal odtahovat zaparkované automobily italských značek na chodník. Když nešly odtlačit, nadzvedával je a přenášel. Herecká družina se přidala a za mohutného pokřikování odklízela zavazející auta z cesty.
Franta řval: „Šery, to si eště nekómal, ti Taliáni vůbec neumí parkovat, poď se podívat! To dá rozum, že se musí počítat s českými autobusy, které jedou nejkratšími cestami, aby ušetřily naftu pro horší časy!“
Režisér Scherhaufer stále cedil: „To je vůl, to je vůl!“ Kolemjdoucí se zastavovali, tleskali, brali si letáčky, vkládali bankovky do klobouku a při tom řvali: „Brávo, Čeko! Brávo, Čeko!“  Brzy jsem měl klobouk plný a večer na Commedii del´arte jsme měli narváno.

 

 

Při jiném provázkovském zájezdu mě František odchytil: „Jaro, kluci říkali, že se v Amsterdamu nevyznáš, poď, já tě provedu. Už si někdy byl v šestém šopu? Jo ty nevíš, co to je, neblbni, no ty si ostuda! Tak dem, teď něco zažiješ. A ne abys tam na něco sahal, něčeho se dotýkal, dáš si ruce pěkně za záda, tak jak to umíš jenom ty a budeš se dívat. Jenom dívat, protože, jak se něčeho dotkneš, tak to něco musíš koupit. Budou to samé drahé věci, tak pozor, na to nemáš! Z diet se to zaplatit nedá. Představ si, ta ostuda, do Státního divadla přijde obsílka, - za odcizené předměty v šestém šopu do týdne uhraďte pět tisíc… No, teda, Jaro, to by tě manželka zabila.  Poď!“
Vzal mě za ruku a skrze korálkový závěs zatáhl do sex shopu.
Ztuhnul jsem! Ze všech těch stojících gumových slečen, vitrín s porno časopisy, pánskými údy, dámskými vagínami, paručkami na ohanbí mně nohy vypověděly službu. Stál jsem uprostřed prostorného krámu jako morový sloup.
„Jaro, co sem říkal, ruce za záda, ničeho se nedotýkat, jenom se dívat…!“
Upravil mi ruce, přistrčil k dlouhému stolu plnému dámských i pánských dráždidel: „Naklonit se můžeš, ať z toho něco máš! Toto v Brně nemáme…“ Zatlačil mě do zad, až jsem se musel předklonit.
Civěl jsem na všechny ty nástavce, pryžová šidítka, ohnivé kalhotky, dámské kundičky, pánské robotky, když jsem v dlaních ucítil vibrace a sametový kolík. Leknutím jsem poskočil, zapackal a s vrčícím předmětem v dlani upadl po hlavě mezi gumou smrdící sexuální pomůcky. Málem jsem rozlomil výstavní stůl vejpůl.
Franta se mohl smíchy strhat. Chechtali se i přítomní návštěvníci a pan prodavač od smíchu slzel…
Konečně se ohavně vibrujícímu pánskému údu vybila baterie a vypadnul mi z dlaně. Zvednul jsem se z vitríny, setřel z čela cosi gumového, setřepal ze sáčka mrkací řasy, sladce vonící pudry a z kvelbu neřesti vyletěl korálkovým závěsem ven…
Franta hulákal: „Jaro, vrať se, kdo to tady bude platit?“

 

 

Asi měsíc poté jela má paní Kateřina s dětmi tramvají k lékaři. Někde na Veveří ji oslovil František: „Milá, krásná, mladá paní, víte, že váš manžel je béčko? Tedy gay? To si nechte vyprávět, v Amsterdamu skákal po sex shopu s pánským přirozením v ruce a strašně mě obtěžoval… Vy už vystupujete? To sou dneska lidi. Vždyť jsem vám to ani nedovyprávěl…“
 
Když jsem šéfoval studentskému divadlu zvanému Marta a dle hesla „přišel, viděl“ nechal tuto plísní a potkany prolezlou špelunku zavřít. Bylo něco málo po něžné revoluci, František měl natěračskou firmu, takže se zcela zákonitě objevil mezi stavaři pracujícími na jeho rekonstrukci. Stal se dobrým duchem všeho horečného dění i mou velkou duševní oporou v nelehkých okamžicích, ba i ve chvílích krizových. Když nebyly peníze a přestavbě hrozilo zakonzervování, přišel, nosil mě kolem zdí na rukou a mluvil. Stále slyším jeho dyšné šišlání: „Nevztekej se, a na problémy zapomeň! Martu vyfešákujeme, neboj. Marta bude slavná, víc než my dva dohromady, uvidíš! Sem budou jezdit komedoši z celého světa! Takhle tě všichni budou nosit na rukou.“
Franta měl pravdu. Dílo se povedlo. Všem a všechno se zaplatilo. V Martě se každoročně pořádají festivaly s mezinárodní účastí, a protože ji František Kocourek celou nalakoval a natřel na černo, říká se jí Krasavice Marta.
 
Jen v jednom se zmýlil; asi proto, že jsem léty poněkud ztěžknul, nikdo mě už nikdy na rukou nenosil…
Věřte, že nebyl žádný problém prosadit vystoupení Franty siláka do programu otevíracího ceremoniálu nového studia, takže jsme se mezi slavnostně oděnými, vytříbenými řečníky či slovutnými koncertními mistry dočkali i brněnského hantecu a gladiátorských kousků spoře oděného muže, s nedbale přehozenou pelerínkou z pravé imitace tygří kůže přes širokou, nahatou hruď. Franta mrskal prsními bicepsy k potěše přítomných dam jako mladík, trhal telefonní seznamy, ohýbal železné pláty i ocelové tyče, jeho masité prsty k nám vysílaly znamení vítězných Viktorek a mně kanuly dojetím po tvářích slzy.
 
Tři týdny poté, 7. července 1991, ve vesnické hospůdce kdesi u Vírské přehrady dopil František svou poslední sklenici lahodného moku, položil mužnou hlavu na kamarádovo rameno a po chrčivé chvíli zemřel. Přítomní se domnívali, že jde o další z Frantových žertů…
 
Františkova poslední železa, která slovutný silák ohýbal 17. května při slavnosti otevření studentského divadla na brněnské Bayerově ulici, jsem nechal natřít na bílo a zavěsit na jednu z čelních černých stěn Studia Marta…
Bohatýra, lamželezo, žertéře Františka Kocourka jsem měl moc rád!





Najdete nás na Facebooku: Facebook




Zen shop a masáže Relax
bolesti zad, hubnutí, relaxaci to vše získáte pomocí masáží nebo terapie tradiční čínské medicíny doplněné bylinnými přípravky z TČM nebo ajurvédy



reklama