Zábava, cestování, vaření a životní styl

Životní styl – INT připravuje k vydání vzpomínkový román pana Jaroslava Tučka, bývalého uměleckého ředitele proslulého brněnského Divadla na provázku. V březnu 2012 se můžete těšit na jeho půvabné vzpomínky na ,,Provázek“,  členy tohoto úspěšného divadelního spolku a další zajímavé postavy, které s Jardou Tučkem a ,,Provázkem“ měly co kdy do činění. Dnes vám nabídneme jeden z jeho zajímavých životních postřehů…

Má soukromá sbírka knih čítá něco kolem tří tisíc svazků. Je uložena v na míru vyrobených regálech maličké předsíňky, v nicotné komůrce, v sektorových kuchyňských skříňkách, v knihovničkách pokoje dětského, v nábytkové stěně pokoje hlavního a ve všech volných prostorách postelí sídlištního panelového bytu.
 
Kochalo mě potěšení probírat se ve volných chvílích jednotlivými tituly, osvěžovat si paměť připomenutím kdysi čteného. Listovat v milovaných knížkách a vzpomínat na doby útlosti, kdy nákupy nových kousků se staly součástí zdravého způsobu stravovacího systému. Vzhledem k mé příslovečné paličatosti jsem se nikdy nepřinutil k civilizačním návykům - kouření, pití alkoholu, drogových opojení, jen jediné vášni jsem propadl zcela - pořizování knih.
 
Při bližším pohledu, lze z mé sbírky vystopovat letokruhy vývoje naší společnosti ve všech jejich oblastech, - v ekonomice, morálce, sportu, právu i příslušnosti k ideologiím světa.    
Celou řádku let jsem se utvrzoval v myšlence, že tuto kolekci předám někomu ze svých potomků jako odkaz. Během vršení času mi však bylo pocítit rodinné mínění. Tehdy jsem počal uvažovat o závěti, ve které určím rozdělení knih pro jednotlivé syny a dcery metrickým způsobem. Nejstarší pět metrů, druhorozený čtyři metry, třetí tři metry, dcera dva metry, dcera poslední metr, manželka zbývajících šest metrů…

V letošním přehřátém létu mně bylo určeno své knihy ošetřit od mnohaměsíčních nánosů špíny a prachu. Zapnul jsem supermoderní vysavač a počal brát do rukou svazky děl mně drahých autorů jako svátosti oltářní. Přístroj řval, mrštný kartáček nasazený na kovovou trubici kvílel.  Převracel jsem knížky v prstech a odsával z hřbetů, listů i z jednotlivých stránek prach. Očištěné jsem je ukládal do sloupců. Komínky kolem mne rostly jako malé továrničky. Vysavač hřál, sluníčko pralo, pot se mi řinul do očí.
 
Žena pravila: „Vidíš, pláčeš! Léta jsem říkala, že to k ničemu nebude. Mohlo za to být auto! Nebo barák. Co teď s tím? Děti to nepotřebují, v antikvariátech to neberou, ve sběrně za to chtějí peníze.“
 
Vztekle jsem vypnul kvílící stroj, hadrem otřel regály a milované knihy do nich uložil zpět. Trojřadem. Čelní hřbety vytvořily ochranou clonu ostatním.
Pomyšlení, že na uvolněná místa se dají hadříky, krémy a hrací bedýnky mě štěstím nenaplnilo vůbec.
 
Nezbývá, než věřit, že i tady jednou budou Pompeje, že paneláky zavalí sopečná láva a že jednoho dne přijdou osvícení geologové, kteří lopatkami, kladívky a dlátky odhalí mou snahu po naplnění života na zlomu dvou tisíciletí.