Úvod > volný čas > Jak se významný teatrolog Artur Závodský stal mým strýcem, aniž o tom věděl

Jak se významný teatrolog Artur Závodský stal mým strýcem, aniž o tom věděl

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto: SXC
Jak se významný teatrolog Artur Závodský stal mým strýcem, aniž o tom věděl

Životní styl – INT připravuje k vydání vzpomínkový román pana Jaroslava Tučka, bývalého uměleckého ředitele proslulého brněnského Divadla na provázku. V březnu 2012 se můžete těšit na jeho půvabné vzpomínky na ,,Provázek“,  členy tohoto úspěšného divadelního spolku a další zajímavé postavy, které s Jardou Tučkem a ,,Provázkem“ měly co kdy do činění. Dnes vzpomíná na to, jak byl andělem a co z toho bylo…
 
Stalo se to v čase, kdy brněnskému divadelnímu Olympu vládl mocnou rukou a břitkým perem vynikající teatrolog Artur Závodský. Jeho recenze byly čteny a uznávány. Koho obávaný kritik pochválil, ten měl o slávu postaráno. To se kuloáry okamžitě neslo: „Talentovaný, báječný, a roste pro Prahu.“ V opačném případě mohli dotyční pomýšlet na odchod, zánik a zmar. Plivanec páně Artura byl všemocný. Od poplivaného režiséra, výtvarníka, zpěváka, herce žádný brněnský pes ani suchou kůrku nevzal.
 
Tehdy běželo minulé století a jeho šedesátá léta. Zrovinka jsem ukončil studia herectví na Janáčkově akademii múzických umění a coby kandrdas nastoupil do divadla pro děti a mládež na brněnském výstavišti.
Byl jsem kvítkem čertovým, darebou rozverným, rošťáctvím posedlý. Vášnivě jsem miloval recesi, jevištní improvizaci, a ze všech ismů nejvíce dadaismus. Dvaasedmdesátkrát byly mé výkony proti zavedeným normám sepsány inspicientem do knihy hlášení. 
 
Hrál jsem, a rád, kluky drzé, výbušné, hubaté, sexem posedlé: Jakuba Kubu v Lichého Laťce, Huckleberryho Finna Marka Twaina, Dumasova Aramise, Shakespearova Romea, Topolova Rafaela.  Roli anděla Theofila z Drdových Hrátek s čertem jsem vytvářel s obzvláště velkou chutí a vervou.
Pohádku o vysloužilém vojákovi Martinu Kabátovi, který peklu z chřtánu vyrve hříšné duše princezny Dišperandy, Káči, poustevníka Školastika i loupežníka Sarky Farky režíroval Jiří Jaroš, scénu a kostýmy vymyslel výtvarník Vorel.
Oblékl mě do bělostné komžičky, kolem krku dal červený ministrantský límec, na holé nohy obul botičky zvané kristusky, na záda připevnil andělská křidélka a na prsa zavěsil ovčí zvoneček.
Posadil mě na nebeskou sedačku, která se mnou sjížděla dolů „z nebes“ a vyjížděla nahoru do provaziště, totiž „do nebes“ a k tomu mě naučil mávat andělskými křidélky.  
Vážení čtenáři, je vám doufám jasné, že já vůbec nemusel nic hrát. Jen zazvonily nebeské zvony a nahoře pod závěsem zvaným harlekýn, se zjevily mé chlupaté nohy, nastalo mezi mladými diváky pozdvižení. Výbuchy smíchu se měnily v nezřízený chechot a v mohutné aplausy.
 
Dvě nedělní představení s námi na výstavišti odehrál neopakovatelný představitel loupežníka Sarky Farky, herec Národního divadla Jaroslav Vojta v původním kostýmu z pražské inscenace, kterému vévodila okvítkovaná, kajícnická, bílá noční košile.
Na zkoušce si mistr Vojta sednul do portálu a sledoval jednotlivé výstupy. Oči mu zářily, ústa si ucpával dlaní, aby jeho smích nerušil. Nejvíc se mu líbilo, jak vždycky na repliku: „Musím se letět zeptat“, pánové u tahů zabrali a já i se sedačkou odletěl do nebe.   
Mistr pravil: „To je dobré, chlapče, dobré, dobře to děláš, dobře. Jenom tě prosím, jak se budu kát, tak to já v té košilce dělám takové pukrle, to se lidé budou smát, tak tam s tou svou replikou počkej. Já na tebe potom kývnu a jak na tebe kývnu, tak ji rychle řekni, aby tě vytáhli, ano?!“ 
Když se mistr objevil v košilce a udělal pukrle, - málem spadlo divadlo. A když k tomu počal výt: „Ujííí, ujííí, nedávej mě anděli, nedávej! Ujíí, uujííí, ujíííí,“ diváci řvali jako na fotbale. Potom pan Vojta mával rukama, nohama směrem nahoru, asi dával znamení, aby mě technici vytáhli, jenomže přitom pořád ječel a skučel: „Ujííí, ujííí, ujííí. Překřičet nastalou spoušť svou replikou se nedalo. Když se však loupežník konečně trošičku vyřval a počal se mocně nadechovat k novému eldorádu, zaječel jsem: „Mistře, teď já! Teď já, nebo mě nevytáhnou!“ Mistr vykulil oči, zakuckal se, a já rychle spustil andělskou repliku: „Musím se letět zeptat.“ Pánové u tahů zabrali a anděl se za obrovského aplausu vznesl k nebi.
 
Představení Hrátky s čertem poctil svou přítomností obávaný teatrolog, profesor Artur Závodský a milou inscenaci ztrhal takovým způsobem, že se jeho recenze nedala přečíst na jeden zátah.
Všechno sepsul a poplival, na ničem a na nikom nenechal nitku suchou, jen herce hrajícího postavu anděla Teofila vychválil až do nebe.
Věnoval mi tři řádky superlativů, které ukončil názorem, že takto kdyby všichni přistoupili k tvorbě svých rolí, mohlo být na brněnském divadelním kolbišti o jednu ostudu méně.
 
Vždy na koncích divadelních sezon, bývalo zvykem pořádat hodnotící konference. To se nakoupily minerálky, chlebíčky, uvařilo kafe a objednal se hodnotitel. Ten podle výše honoráře, obratně chválil soubor i jeho vedení. Bylo tomu tak i v divadle na výstavišti.
Náš tehdejší hodnotitel nás všechny „vysoce“ ocenil a v samém závěru své hodinové řeči odsoudil „příliš přísnou, neobjektivní, na cti utrhačnou kritiku pana kolegy Artura ,,Záborského“.
Pak byla diskuse. Přihlásil se herec pan Dorek: „V Hrátkách s čertem hraji postavu loupežníka Sarky Farky, lidé říkají, že dobře. Srovnávají mě i s Národním umělcem Jaroslavem Vojtou a tady v tom plátku,“ zamával nad hlavou novinami, „tady si dovolí Dr. Závodský mě pohanět, že by ode mne pes kůrku nevzal. Vždyť je to velká nestoudnost, když zkušené a ostřílené herce divadla „Šéne Artur“ zatratí, nazve nás ochotníky, a vedle tohojedním dechem nehorázně pochválí tady toho, toho kandrdase, utřinosa, zlotřilce, darebáka, kterého pro nekázeň dávám denně do hlášení. 72 kázeňských přestupků za sezonu! A taková pochvala…“
Herec Dorek stál nade mnou jako „Duce“ a osazenstvo divadla i s panem ředitelem na mě supili kukučem supů.
Nastala dramatická pauza.
Do hrobového ticha jsem provinile zašeptal: „Já to strýčkovi říkal, ať to o mně nepíše…“
Za skly velkých oken bylo vidět, jak padají kaštany.
Herec Dorek zaštkal: „Vidíte, to jsou ty konce. My se můžeme strhat a nic… Jemu stačí, aby byl synovcem…“
 
Po létech mě potkal recenzent Vít Závodský: „Jaroslave, doneslo se mi, že si můj bratranec! Nic proti tomu, je to milé, ale můj otec Artur, mě na tuto rodinnou záležitost neupozornil. Ani v testamentu.“
Řekl jsem: „Pane profesore, na vině je Tristan Tzara a jeden herec, co děsně miluje Dada.
Ovšem také pan Dorek…“
 
Od toho dne mě PhDr.Vít Závodský  oslovuje výhradně dobrácky: „Starý kamaráde.“




Najdete nás na Facebooku: Facebook




Zen shop a masáže Relax
bolesti zad, hubnutí, relaxaci to vše získáte pomocí masáží nebo terapie tradiční čínské medicíny doplněné bylinnými přípravky z TČM nebo ajurvédy



reklama