Úvod > volný čas > Botičky, kopačky, fráček, smoking a klobouček tralaláček, co ještě po člověku zbude...

Botičky, kopačky, fráček, smoking a klobouček tralaláček, co ještě po člověku zbude...

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto: SXC
Botičky, kopačky, fráček, smoking a klobouček tralaláček, co ještě po člověku zbude...

Je tomu drahně let, co jsem se objevil v Mahenově divadle; hubený, rozjívený, mrštný, do všech stran rozevlátý komik, jak mi řekl tehdejší šéf Miloš Hynšt.
Angažmá je jedna věc, bydlení v Brně však důležitější.
Proto mojí první starostí bylo sehnat nějaký podnájem, pokud možno levný, prostě něco k přebývání, nějakou klícku, hlavně však se samostatným vchodem.
V Mahence jsem se ještě nerozkoukal a již se mi dostalo pozvání k přátelské návštěvě od přední herečky paní Marie Pavlíkové. Byl jsem mlád, rozum z toho neměl, takže po krátké a milé konverzaci mně vylétlo z pusy: „Milostivá paní, byt je zařízen hezky, ale vchod má jen jeden. Na Úvoze mi nabízejí podkrovní světničku s přítopem. Mám s nimi domluvenou schůzku, omlouvám se, musím odejít.“ Paní Marie se mile usmála a pravila: „Chlapče, to je již dávno, co i já pro sebe hledala skrovný útulek… Nu, nezdržujme se navzájem. Mám zde po svém manželovi, bývalém šéfovi Mahenovy činohry, režiséru Aleši Podhorském, něco dobře prošlápnutých bot. Vy jste z venkova, určitě se vám budou hodit. Jeden pár si vezměte, aby se vám po Brně dobře chodilo.“
Vzal jsem si hnědé polobotky, nazul je, poděkoval a šel.
Mistr Podhorský měl dost malé nohy. Alespoň proti mým. Botky mě strašně dřely do pat, ludry, ale darovanému koni se na zuby nekouká, takže mi později visely nad postelí místo obrazu.
V těch dobách byla Mahenka plničká skvělých režisérů, herců a hereček. Mezi nimi charakterní herec, báječný představitel vodníků, obecních bubeníků, filutů a taškářů pan Zdeněk Kampf. Prvotřídní komik. Často se mnou zapřádal hovory na sportovní témata. Především na kopanou. „Pane kolego, vy byste se měl dát na fotbal. Jste takový ohebný a pružný, kdybyste víc trénoval fyzičku, byl by z vás docela dobrý halv nebo lehounké křidélko. Kdybyste chtěl, vlastním prvotřídní kopačky, z pravé teletinky, ve kterých natočil Lála Pešek film Študáci a kantoři, já bych vám je za stovku prodal. Víte, mně už to tolik neběhá. Na jevišti, to ano, na jevišti mě nedoběhnete, ale na hřiště si už netroufám…“
Pan kolega Kampf byl neodbytný. 
Když jsem vešel do divadla, stál za dveřmi. Vyšel jsem z šatny, čekal na chodbě. Dohrál jsem výstup, číhal za sufitou.
Nakonec jsem kopačky koupil.  Za deset korun. Byly mně strašně veliké. Pověsil jsem je na zeď vedle botiček slovutného režiséra...
Po patnácti létech jsem Zdeňka Kampfa potkal před správní budovou tehdejšího Státního divadla. To už jsem měl za sebou nějaký ten pátek slastného šéfování. Tvář dávného kolegy byla strhaná, pobledlá, stará. Táhnul na šňůře dost ošklivého ratlíka.
Vzpomněl jsem si na kopačky a pravil: „Pane kolego, to mi řekněte, proč já z té Mahenky šel na Provázek? Vždyť my dva jsme spolu mohli krejírovat vodníky až do smrti. Vy byste hrál ty staré a já ty hloupé, mladé.
Zdeněk Kampf začal řvát: „Pane, já vždycky jen ty mladé! Vždycky! Vždycky mladé!!!“
Herec komik ječel a hopsal kolem mě. Psík se leknul, vystartoval, kousal mě do džínů a dokonce mi uhryzl kus košile. Dal jsem se na ústup.
Zdeněk Kampf krátce poté zemřel. Zůstala jen vzpomínka. Kopačky vzaly za své při stěhování, zrovna jako botky pana režiséra…

 

 

Vlasatého, pro moderní kumšt zapáleného, uspěchaného dirigenta menší postavy, pana Václava Noska, jsem potkával často. Ponejvíce v Janáčkově divadle. V poklusu se zajímal, jak běží život, co rodina, co děti. Když měl obzvláště dobrou náladu, sliboval svou přítomnost na některé z premiér Provázků. „Protože to tam děláte tuze dobře!“
Vidět sedět dirigenta Noska bylo téměř nemožné. Kmital divadlem i životem jako živé stříbro.  V restauraci Bohéma jednou spěchal až příliš a tekutou krmí si poněkud potřísnil svůj dirigentský frak i s bílou náprsenkou.
O mnoho let později přišla do Polárky starší sympatická dáma, že mi nese sváteční úbor svého zetě, zesnulého Václava Noska. Že o mně pan dirigent mnohokrát hezky mluvil, takže si mám všechno ozkusit…
Hladil jsem černé, lesklé klopy, hledal jsem možné stopy slavného potřísnění a přemýšlel, kdo z herců by mohl tak malinký fráček používat. David Smečka jej poněkud upravil a hrával v něm postavy poněkud rozervané.
Jak pravila dárkyně: „Na jevišti mu bude lépe, než na věšáku ve skříni…“
 
Před nedávnem se v Polárce objevila dcera režiséra Fišera Stáňa s velkou taškou: „Do rakve se smoking dát nesmí, tak vám ho nesu. Otec jej nosil jen na premiéry, je jako nový. Vám se bude jistě hodit.“
Rozbalil jsem černé kalhoty, smokingový kabátek, a představil si milovaného režiséra Standu Fišera, jak mi po slavné brněnské premiéře West Side Story říká: „Víš, kamaráde, jsi úspěšný mladý herec, nechej si ušít smoking. Budeš ho potřebovat. Smoking je drahý, šije se na míru a celý život. Smoking tě podrží. Nedovolí ti, abys třeba jen deko přibral. Smoking drží míry a váhu, smoking musíš mít!“
Dcera Stáňa odkudsi vytáhla šedavý klobouček, takový milý tralaláček: „Tenhle otec nosil nejraději...“
„Si ho pamatuji, Stáňo!“
Dal jsem si zmačkanou hučku na hlavu a řekl jsem: „No jo, Stáňo, sluší, viď? Co po nás jednou zbude? Co si kdo po nás posadí na hlavu?“
Stáňa stála, z očí jí stékaly slzy…



reklama