Úvod > volný čas > Jubilejní rozpaky

Jubilejní rozpaky

Rubrika: Náš tip    Vyšlo:
Autor:    Foto: SXC
Jubilejní rozpaky

Jak víte, Životní styl – INT připravuje k vydání vzpomínkový román pana Jaroslava Tučka, bývalého uměleckého ředitele proslulého brněnského Divadla na provázku. Jednou za 14 dní tak můžete nahlédnout nejenom do vzpomínek ,,na Provázek“, ale také si přečíst některé ze zajímavých postřehů, které Jarda Tuček nasbíral na cestě životem…

 

 

Před týdnem mi herec, divadelní režisér, skvělý kreslíř Jarda Fert poslal svůj každoroční vinš, obrázek jásajícího jinocha v objetí mladinké dívky s textem: „Chlapče, jsi mladší, tak si to užij! Srdečně ti přeje infarktista.“
Chtěl jsem mu poděkovat, ale nedovolal jsem se: „Hlasová schránka je přeplněna“, opakoval donekonečna nějaký mladý hlas.
Předevčírem mně zesnul můj malý pes. Jmenoval se Píďa a byl to tuze dobrý kamarád. Měl rakovinu. Konce životů jsou kruté, i když třeba jenom psí.
Včera jsem se v supermarketu potkal s dávnou příznivkyní paní Stáňou: „Člověče, ty vypadáš tak dobře, ty jistě ještě děláš. Nebo už jsi vé vé?“
„Bůh ochraňuj, Vé Vé nejsem, ale ve výslužbě celý rok. Divadlo mě opustilo k jednasedmdesátým narozeninám. Se slávou a kyticemi.“
„ Až tak?!“ Paní Stáňa zapěla: „Člověče, již dost jsi pracoval?“
„Jo, říkají to o mně. Všimni si, i očekávanou evropskou normu jsem s předstihem naplnil. Jenom mě mrzí, jak proti nám, důchodcům, ty mladší všude štvou. Dokonce se začínám obávat, že časem pro nás někdo vymyslí i konečná řešení. Sedmdesát pět let a stop! Rozlučte se s domovem…“
„Jsi pořád stejně ironický…“
„A zpěvný, holka, zpěvný. Proboha, snad ti není pětasedmdesát?“
Otočila se k nám mladší paní s košíkem plným vybraných lahůdek: „Pán vůbec není ironik, pán má pravdu. Maminka se denně dívá na zprávy a pláče…“
Abych oběma dokázal, že nejsem jenom ironik, ale i malý český realista, řekl jsem: „Víte, dámy, jaký je rozdíl mezi politickou levicí a pravicí? Levice táhne svět doleva, zatím co pravice nás směřuje taky do prdele. Dobrý den, dámy!“
 
Dnes tedy mám narozeniny!
Ležím v posteli a nemůžu se hýbat. V zádech mi nějak luplo. Měl bych se hnout a alespoň doplazit na stolec starců, neboť moč je prevít, dovede tlačit až na mozek. Pokouším se pohnout palcem na noze. Nejde to. Jeho hrot snad odumřel. Nebo že by už přímo odpadl? Rád bych si jej osahal, promnul prsty rukou - natáhnu paži, ouha! Zády mi prokmitne bodnutí, projede až do močové trubice, krutý okamžik. S velkým vypětím se překuluji na pravý bok, posouvám se k okraji postele a orosuji se potem. Sesouvám se na koberec, lezu po čtyřech úzkou chodbičkou, hekám, ječím, úpím.
Žena Kateřina lomí rukama: „Že si nedáš pokoj, ve svém věku hrát si v paneláku na indiány, vstaň a pojď se podívat na dort, jestli se mi povedl!“
„Vždyť víš, že mám sladkou nemoc. Hýbat se nemůžu a dorty jíst nesmím.“
„Dort není k jídlu, je namalovaný, déle vydrží. Pojď, uvařila jsem kafe, to můžeš, je pravé bez kofeinu, cítíš, jak voní?“
Pomohla mi vstát. „Co řveš? To máš z těch knih. Dostaneš dědictví, tak dluhy, nedluhy, necháš vyrobit knihovnu přes celou stěnu a pak do ní skládáš knihy jako veverka oříšky. A ještě z nich vysavačem vysáváš prach, to by odrovnalo i mladší fořty, než si ty. Když rovnáš metráky knih, nic z toho jiného než bolení být nemůže. Mám tě natřít koňskou mastí chladivou nebo hřejivou?“
„Pod obojí, má lásko. Nejdříve chladivou a na ni tu hřejivou, aby ten pot, co je pod, vytlačil pot, co je nad a vzal s sebou tu bolest, jak tvrdili klasikové.“
Kateřina mně sundala tričko, namáznula na bolavou páteř mast a jemnou dlaní mi ji začala vtírat do kůže.
„Knihy máme všude: v předsíni, v ložnici, v posteli, v komoře, v botníku, v kuchyni. Jsou ve výklencích, ve vitrínách i na balkóně. Jiní hází knížky do kontejnerů, my do polic. Všude jen knihy, knihy, knihy!“
„Za vše, co je ve mně dobré, vděčím knihám,“ hekal jsem.
Žena mi masírovala záda tak dlouho, dokud jí nedošla řeč. Pak mě posadila do křesílka před novou, knihami narvanou knihovnu, k libě vonící kávě a papírovému dortu.
„S tím dědictvím se mýlíš. Jsou to mé knihy, protože jsem je celý život kupoval. Když jsem se stěhovával z jednoho podnájmu na druhý, dával jsem si je do úschovy na venkov k mé tetě. Teta bohužel zemřela a mé knihy mi odkázala. To má přece určitou logiku, ne? A jistě se také shodneme v tom, že dědictví se nikdy, ale nikdy neodmítá. Takže mé knihy se po mnohaletém exilu, sic zaprášené a ušmudlané, navrátily zpět ke mně domů. Stačilo je vysavačem odprášit a září coby mišpule. Viď, že máš radost? Koukej na tu barevnost, na tu krásu jmen a titulů? Cítíš tu sílu myšlení? Vždyť to je vlastně jedna velká báseň, napsaná zlatým perem do dřevěných rámů!“  
Doseděli jsme sladkou chvíli a posléze se vybelhali na výroční procházku cestičkou kol zeleného hřbitova. Žena mě podpírala a já se držel statečně, zpříma, abych jí nedělal ostudu. Začal jsem si dokonce od bolesti tiše zpívat. Tedy, lépe řečeno skučet.
 
Na hřbitovní zdi, nad zeleným hřbitovem si hověl starý pán, klátil nohama, chladivý, zářijový větřík mu čechral bílou kštici: „To se mi to líbí, sousedé, takový mladý, svorný pár na okružní pouti přírodou. Tak, jakpak ještě dlouho spolu pošlapete? Koukněte, tam za mnou, v sedmé řadě je pěkné zelené místo, slunce na něj svítí každý den, já vám ho budu rezervovat. Tak zůstávejte tu v lásce a za rok, sousedé, možná na viděnou.“
Kmet se rozplynul.
Nadechl jsem se a volal: „Sousede, pane sousede, když se to zelené místo v sedmé řadě zaplní, co potom bude s mými knihami…?“
V dlouhém tichu padla na údolí mha a z nebes zazněl velebný hlas:„Můj milý, marné to volání!“
Ozvěnou se neslo: „Marné to volání!!!“




Najdete nás na Facebooku: Facebook




Zen shop a masáže Relax
bolesti zad, hubnutí, relaxaci to vše získáte pomocí masáží nebo terapie tradiční čínské medicíny doplněné bylinnými přípravky z TČM nebo ajurvédy



reklama