Úvod > volný čas > Mlčenliví herci nejvíce mluví

Mlčenliví herci nejvíce mluví

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto:SXC
Mlčenliví herci nejvíce mluví

Pravidelně vás informujeme o tom, že Životní styl – INT připravuje k vydání vzpomínkový román pana Jaroslava Tučka, bývalého uměleckého ředitele proslulého brněnského Divadla na provázku. Jednou za 14 dní tak můžete nahlédnout nejenom do vzpomínek ,,na Provázek“, ale také si přečíst některé ze zajímavých postřehů, které Jarda Tuček nasbíral na cestě životem…
 
V samém závěru mého působení v Mahenově divadle jsem sdílel hereckou šatničku na konci chodby v přízemí s dvěma milými hereckými bardy důchodového věku Karlem Meistrem a Milošem Hájkem.
První z nich se vyznačoval mužným zjevem, výrazně řezaným obličejem a zvláštním způsobem mluvy. Zřejmě i proto byl obsazován do rolí krásných, méně mluvných chlapů. Miloval hru v šachy. Tajnůstkářsky mi vysvětloval, že hraje šachové partie s mnoha významnými lidmi celého světa na dálku, korespondenčně. Ty nejzajímavější se mnou přehrával. Samozřejmě, že mě vždy porážel. To pak dodával: „Pane kolego, jen jedné chybičky jste se dopustil, ale jinak jste hrál skvěle.
Tuhle hru hraji se švédským lékařem Gustavsenem a ten se jí také dopustil. Ovšem partii jsme ještě nedohráli. Je na tahu. Čekám od něj další tah...“

 

 

Panu Hájkovi nikdo jinak neřekl, než Milošku. Čert ví proč. Mistr Milošek byl majitelem důstojné figury a nádherného, sametově podmanivého hlasu. Poslouchat jeho jevištní monology bylo požitkem.
V herecké šatně však sedával mlčenlivě, napjatě čekaje na zvolání inspicienta zvoucího na scénu. To jen vzdychal a broukal.
Jednou, v dlouhé době čekání, poznamenal: „Víte, pane kolego, že jsou jenom dva druhy žen? Ty jedny mají hlavu na mluvení a ty druhé na česání. Žel. Ví bůh, která z těchto dvou činností je pro nás gentlemany lepší. Vám, pane kolego, však nedoporučuji ani do jedné z nich se nechat zaplést.“
Znělo to, jakoby přeříkával Shakespeara. Měkká melodie slov, dikce, rytmus mluvy, bože, takoví herci už dnes nejsou!
 
Mistři Hájek a Meister nevyhledávali konflikty, velmi si považovali skutečnosti, že divadlo o ně stále ještě stojí…
 
Oba pánové měli mužná bříška. Pan Karel říkával, že jde o oporu dechovou. Do každého hereckého kostýmu si svůj kulaťoučký život obepínal černým, gumovým pásem ve tvaru pánské vesty. Pravdou je, že postava pana kolegy Karla tím dostávala výraz nedbalé elegance. V okamžiku dokončení ustrojení, s bílými rukavicemi v rukou filozofoval: „Věřící člověk je na tom lépe, než nevěřící. Věřícímu přichází na pomoc církev vždy, když je potřebným.
Křest, dotyk člověka s vodou. Odchod ze světa, poslední pomazání. Nebo si vezměte zpověď!
Věřící člověk může konat věci hrůzné a církev mu přitom okamžitě přihraje možnost zpovědi. Možnost vymluvit se z toho hříchu a to bez obav, že se o jeho prohřešku někdo něco doví, vždyť existuje zpovědní tajemství.
Skvěle vymyšleno, pane kolego. Věřící si může hřešit klidně dál. Protože se po čase opětovně vyzpovídá…
Oproti tomu pohan, pane kolego, ten může hřešit kdykoliv, ale vyzpovídat se nemá komu. Je pak hříchy obtížen až do konce svých dnů. Pane kolego, mělo by se věřit, nemyslíte? Mělo!“ Pan Karel pokýval hlavou, vzal za kliku a odešel na jeviště odmlčet si svůj výstup.
Pan Hájek, noblesa sama, s hlavou napřímenou si štětečkem líčil obočí: „Herec se vymluví v rolích. Nemusí proto vést neustálé monology na téma života. Není také dobré hovořit o jeho konečnosti. Myslím si však, že i když ctižádostivé intrikování život herecký zkracuje, je jeho jakýmsi určitým zpestřením, povyražením. Intriky nepodporuji, rád je však z povzdálí pozoruji. Ba i hodnotím. Umný intrikán nikdy není v intrice přítomen přímo. Být dobrým intrikánem je kumšt.“
 
Jednou se mi stalo, že jsem během představení onemocněl prudkým zánětem hrdla a hlasivek.
Pan Karel mně okamžitě počal třít krk froté ručníkem. Dokonce mi naservíroval hlt slivovice na kloktání.
Pan Hájek nás sledoval od svého stolku: „Pane kolego, jestlipak víte, že na jevišti Mahenova divadla nesmíte nikdy pojídat podanou krmi nebo dokonce popíjet nabízené tekutiny?
Pokud vím, vy v dnes běžícím kuse, nejen zakusujete stehýnko kuřecí, ale ještě k tomu z rekvizitní čutory pijete v zákulisí vyrobené patoky.
Pamatujte si, pane kolego, na tomto jevišti se nikdy nejí a nikdy nepije!“
„A jak to mám, proboha dělat, když to režisér vyžaduje?“
„Nepít a nejíst!“, řekli páni kolegové unisono.
 
Ptal jsem se pana Hájka: „Povídá se, že když jste hrál Bruta v Shakespearově Césarovi, chodívali kolegové i kolegyně do sufit si vyslechnout váš úžasný vstupní monolog a vy prý jste je při dvacáté repríze všechny strašně zklamal, protože jste přišel doprostřed forbíny, podíval se do hlediště a místo dlouhého monologu jenom pokynul rukou a hrdě odešel ze scény. Je to pravda?“
„ Ano, pane kolego. To bylo ještě na Lidické, jak jsou dnes Mrštíci. Kolegové se na mě sesypali a - Milošku, co to? Takový krásný monolog a vy nic! - Odpověděl jsem jim: Vážení kolegové, v této hře je ještě hodně krásných monologů…
Víte, pane kolego, to také jednou poznáte, že přijdete do divadla a najednou se vám nebude nic chtít. To se tak někdy v divadlech přihodí, pane kolego. Mně se tehdy strašně nechtělo mluvit. Strašně!
Teď by se mi i mluvit chtělo, pane kolego, ale už pro mě není oněch krásných monologů!“



reklama