Úvod > volný čas > Setkávání se s vypravěčem, kreslířem a spisovatelem Zdeňkem Galuškou

Setkávání se s vypravěčem, kreslířem a spisovatelem Zdeňkem Galuškou

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto: SXC
Setkávání se s vypravěčem, kreslířem a spisovatelem Zdeňkem Galuškou

Těšili jste se na vyprávění Jaroslava Tučka, bývalého uměleckého ředitele proslulého brněnského Divadla na provázku? Životní styl – INT připravuje k vydání jeho vzpomínkový román ,,na Provázek“ i lidi, které potkal na své profesionální i osobní cestě. Dnes si můžete přečíst jeho setkávání s autorem populárních příběhů ze Slovácka – Zdeňkem Galuškou…


Kdesi na začátku mé čtenářské vášně byla Erbenova Kytice, Karafiátovi Broučci a drobounká knížka Slovácko sa súdí, které jsem objevil v knihovničce své tety Františky.
 
Jednoho prázdninového dne jsem rozevřel útlou knížku Zdeňka Galušky s rozvernými obrázky a ještě legračnějšími názvy příběhů ze Slovácka: „Host do domu, čagan do ruky“, „Ferda Rašpla“, „Martine, že nezíš skokana“,  „Tragédia Škrk do rži“. Strčil jsem knížku za košelu a upaloval na hůru číst.
Bože, jak já se tehdy chechtal. Já vyl jako šakal, jako hyena skvrnitá a řval tak, že mi oči, tváře, hlava i plíce zatekly a maminka musela volat doktora. Byl jsem málem udušen, než přijel lékař a píchnul mi injekci.
„Chlapče, milý, když jdu na půdu, neberu si s sebou četbu, když už si tam něco ku čtení vezmu, rozhodně to nesmí být knížka od Zdeňka Galušky, protože to nejde se u jeho Slovácka nesmát. Chechtáním člověk vyráží z plic prudce vzduch, výří tak letitý půdní prach plný bakterií a roztočů, následnými vdechy…“
Víc nevím, protože jsem usnul.

 

 

V polovině sedmdesátých let minulého století natáčelo brněnské televizní studio seriál Slovácko sa nesúdí, scénář napsal Jaroslav Dietl, který nechtěl být uveden v titulcích, spolupráci na scénáři měli Zdeněk Galuška a Petr Tuček, dramaturgem byl Jan Mervart. Režisér seriálu Petr Tuček mě obsadil do roličky vesnického šohaje v čižmách.
V Hluku na sedláckém dvoře, pod noční oblohou a v záři lamp jsem na smrdutém hnojišti sváděl zápas s držitelem Oskara, vynikajícím hercem Jozefem Krónerem. 
„Poslyšte, mladý kolego, to ňa nemožete takto pocapkávat po košuli, lapni ma pod krkem, vyzdvihni do luftu a švácni so mnú do tých sraček!“
„Mistře, to nemožu!“
„Coby si nemohl, možeš, šak si za to platěný!“
 
Na natáčení se přijel podívat i autor Zdeněk Galuška, rozesmátý štramák s knírem a mysliveckým klobúčkem na hlavě: „Tak to si ty ten Tuček? A si aj ty z Kyjova, ta jak režisér Petr Tuček?“
„Né, já su ze Staré Breclavi.!“
„Teda Podlužák, tož to ti chválím.“
„Děkuju, mistře!“
„Kmentovú košulenku, vyšívaný šátek, červenice a širůček s pérečkem máš?“
„Měl jsem po bratrovi, ale bylo mi to fest, tak kroj nenosím, mistře.“
„Tož to mosíš mět moc drobného bratra…“
„Ani ne, mistře, vyrostl…“
 „A za Starů Breclavu k boží muce chodíš?“
„Ta je až u letiště…“
„U letišča a ty nemáš letadlo, co? Piješ aspoň?“
„Málo, mistře.“
„Tož vidíš, že je cosi ve tvojím gruntě dobrého… Štrnkneme si na setkání!“
Pálenka mi stáhla hrdlo.
„Nebeč, šohajku, co bečíš? Režisér Tuček je z rodiny?“
„Není, mistře, proč?“
„Že ťa nechál ryt rypákem v hnoju… To sa v rodinách dělává.“
 
Na jedné oslavě Mezinárodního dne žen jsem recitoval Seifertovu Maminku a Zdeněk Galuška coby stařeček Pagáč v kmentové košulence vyprávjali, jak jim umrela žena Kača.
Dozněl smích i potlesk a mistr Galuška se ke mně okamžitě hlásil: „Pěkně si teho Seiferta říkal, breclavská maměnka by měly z tebe radost, šohajku. Poď štrngneme si halúzkovej.“
Vyčaroval placatici: „Cvakni si!“
Byla to síla. Huba mě pálila, krk hořel, z očí mně tekly slzy.
„Co bečíš, šohaju, nebeč, šak ťa nikdo znova ženit nechce, ženáču. Toto je loňská, až z Uherského Broda.“
Bílým kapesníčkem mi otřel oči.
  „Mistře, to jak jste slabikoval Pagáčovo: Spi sladko po obúch stranách! Na zhledanú, dyž už to mosí byt! Tož, to mňa vzalo a včíl ten hlt halúzkovej aj dorazil….“
 
V knihkupectví na České ulici jsem vystál frontu na čerstvě vydanou knížku Slovácko sa nesúdí: „Šohaju, su rád, že si mňa kupuješ! Co ti tam mám vepsat, šohajkovi ze Starej Breclavi?
Představ si, náklad sto tisíc kusů a všecko je to preč. Říkal sem jim v nakladatelství Mladá fronta, ať to růbnů jednú tolik, že vydělajů, ale to měli svoje hlavy. Frflali, bude dotisk, tož tak. Tož bude, šohajku, bude aj dotisk! Prý rovných dvě sta tisíc kúsků! To ide, né? Tož pěkné čtení, šohaju!“
 
Šla léta, už nějaký pátek jsem „šéfoval“ a po neuvěřitelných tahanicích prosadil stavbu nového stánku Divadla na provázku. Téměř denně jsem pelášíval z Domu umění po ulici Orlí směrem k Petrovu, až na Zelný rynk.
„Zpomal šohaju, hóním ťa, hóním, dohnat nemožu. Si jak čamrda, Breclavčane, mně to už tolik neběhá., to víš, nejsu nejmladší.
Tož, děláš kariéru, děláš? Šak dobre ti tak! A eště aj divadlo stavijáš, tož to budeš dobre cálovaný! Ale daj si pozor, šohaju, aby si cosi nepokazil, nesmíš zapomínat, že stavjáš divadlo v Brně. Byl sem sa teda podívat na tú tvoju jamu v kopci, to teda je jama, jama jam! Do ní chceš opravdu postavit nový teátr?“
„Chci, mistře!“
„Tož poď, šohaju, štrngneme si. Štrngneme si na guráž! 
Se mnú je to špatné, měchýř mám hyn, pořád ucházá, bestia, mosím pod nůž, na operaci.  Néni mně dvakrát…“
„Tak ať vám to dobře dopadne, mistře!“
„A nebudeš zas bečat?“ 
„Nebudu. Tož na vaše, mistře!“
„Šohajku, šohajku, ty prý máš tatu z Lanžhota?“
„Mám, mistře.“
„Tož to bude tím. Zmyslet si v Brně stavijat nechtěné divadlo pro nechtěný súbor, to nemože ledaskdo. Tak ty máš tatu z Lanžhota, tož aj na tatu…“
 
Měsíc nato jsem mistra viděl na Orlí opřeného o zeď domu: „Co je, mistře? Potřebujete pomoct?“
„Ale, šohajku, oddychuju, byl jsem na operaci. Už na druhéj. Frézovali mně prostatu. Ójojoj! To ti tam nacpú takovú vrtulku a pustijá. Ójojój! Šohaju, teda dvě věci nemosím, toto frézování a včil aj to plazení dom, do postele.
Poď, štrngneme si, kdoví jak bude…!“
 
Stavba nového Provázku byla již v plném proudu, když jsem mistra Galušku potkal v Brně naposled: „Breclavane, šohajku, stěhuju sa dom. Uteču z tehoto města. Utekám, protože člověk sa má vracat tam, kde je doma.
Bolesti nemám, měchýř drží a ani sa mně tady nechce byt. Doma, šohajku, doma, tam je fajn! Doma je aj ten luft čistší.
Poď štrngneme si na tu tvoju stavbu a až ju dostavjáš, tak dojedu na kolaudaci s plným  demižónem!“
Tož na rozlúčku, šohajku!“
Halúzková byla lahodná, voňavá a pálila jako čert. Slzy v očích měl tentokrát i mistr Galuška…

 

 

Zemí i Brnem pak zatřásla sametová revoluce, stavba divadla se protáhla a milý mistr mě už nikdy svým „štrngneme si“neoslovil.
 
V mé knihovně odpočívají i knížky „Slovácko sa súdí“ a „Slovácko sa nesúdí“ s věnováním „Breclavskému Lanžhočanovi v úctě Zdeněk Galuška.“
Pod nimi leží balíček šesti DVD, na jeho kovových discích jsou zachyceny příběhy stařečka Pagáča v podání Jozefa Krónera, kterému jsem měl tu čest být jednu noc v Hluku na hnoji sparing partnerem.  
 
Tož tak!




Najdete nás na Facebooku: Facebook




Zen shop a masáže Relax
bolesti zad, hubnutí, relaxaci to vše získáte pomocí masáží nebo terapie tradiční čínské medicíny doplněné bylinnými přípravky z TČM nebo ajurvédy



reklama