Úvod > volný čas > Tajná historie o pěstování marihuany aneb Peter Scherhaufer bděl nade vším

Tajná historie o pěstování marihuany aneb Peter Scherhaufer bděl nade vším

Rubrika: Náš tip    Vyšlo:
Autor:    Foto: SXC
Tajná historie o pěstování marihuany aneb Peter Scherhaufer bděl nade vším

Po celotýdenním shonu je čas se zastavit, čas na příjemné počtení. Dnes jsme opět vybrali z vyprávění Jaroslava Tučka, bývalého uměleckého ředitele proslulého brněnského Divadla na provázku. Životní styl – INT připravuje k vydání jeho vzpomínkový román ,,na Provázek“ i lidi, které potkal na své profesionální i osobní cestě…
 
Vynikající divadelní stratég, výtečný pedagog, skvělý režisér, geniální organizátor, spoluzakladatel Divadla Husa na provázku, rodák z Bratislavy Peter Scherhaufer již dávno není. Byl mu vyhrazen obdélník čestné půdy v kruhu velikánů na brněnském Ústředním hřbitově.
 
Zřetelně si pamatuji Peterovu hřmotnou postavu, fešácký knír, nos s brýlemi, plavou kštici i jeho bujarou mluvu. Byla jadrná a lahodně československá. Měl fenomenální, encyklopedickou paměť, kterou neustále doplňoval četbou novin, časopisů, vědeckých pojednání a především knih. Na všech školách, které absolvoval, patřil mezi jedničkáře a nejlepší studenty. Měl jsem ho rád.

 

 

Někdy v červnu roku 1984 jsme seděli s manželkou a dvěma malými dětmi u stolu našeho komínského paneláku. Obědvali jsme.
Zadrnčel zvonek, seběhl jsem otevřít, na chodníku u své škodovky stál režisér Scherhaufer: „Potřebuju  požíčat Téryho Klauniády, posledně som tu knížku u teba viděl. Půjčíš mi ju?“
Peter se upřeně díval na horní část domu: „Jarošu, prosím ťa, čí je to zelenisko tam hore - na balkóně?“ Nenápadně naznačoval svou hlavou: „Tam ten balkón v třetím poschodí, jak je na něm ta zelená tráva. Neukazuj tam, kurva!“
„Myslíš tu vysokou trávu? Je pěkná, že? Peter, ta je, moje.“
Peter zblednul a tiše zaštkal: „Ty vole!“  
„Peter, to by si nevěřil, jaká je z té trávy vůně, když takhle večer zavane větřík. Taková sladká, mhhh!“
„Kokote, choď a otvíraj dveře!“ Cedil Peter skrz zuby a nenápadně mě popostrčil loktem: „Bež, Jarošu, bež. Není čas na statečnost!“
Odemknul jsem vchodové dveře, Peter vyrazil, schody bral po dvou. Já za ním. Ve třetím patře rozrazil uvítací špalír mé rodiny. „Kde máte balkón?“ šeptal.
Žena Kateřina se vyděsila: „Tam…“
Peter se hnal do ložnice a při tom skučel: „Kokot, zasran, čurák!“
Otevřel dveře na balkón a nevěřícně se díval na zelené stvoly s vějířovitými listy, s bohatě kvetoucími šešulkami.
Peter se rozplakal: „Pět květináčů trávy! Jarošu, pět květináčů trávy, já ťa zabijem!“
Zavanul vítr. Balkón i pokoj zalila nasládlá, omamná vůně.
Peter uchopil nejdelší, nejhezčí rostlinu za lodyhu, vztekle ji vyrval z květináče a hodil na parkety do pokoje. Pak druhou, třetí, čtvrtou, pátou…
Při tom sípal: „Vieš ty, kokot, čo to je? Tráva! Tráva! Konopí! Dyť ty pestuješ konopie, vole!“
Manželka, děti i já jsme stáli v šoku, ústa dokořán, oči vyvalené.
„Konopie? A co má, Peter, být?“
Peter štkal hrůzou: „Jarošu, ty vole, konopie, konopí, marihuana. Nik si o tem neslyšel? Marihuana, droga, zakázaná droga, celosvětově zakázaná, chceš, aby celý Provázek pohabali a zavřeli aj s tebú?!“
Peter si sedl uprostřed zelené spouště na židli: „Doznaj sa, vole, kde si k temu došel?“
„Jak jsme byli v Amsterodamu na Festivalu bláznů, tak mi tam jeden kamarád dal do kapsičky igelitový pytlíček s bobulkami, že si je mám doma zasadit, abych měl vzpomínku…“
„Jarošu, nešil! V Amsterodamu sme boli v osmdesátém, teď máme štyřiaosmdesátý, to si mal ta semena celú dobu doma?“
„Ne, já je měl v té kapsičce. V saku.  Já na ně zapomněl.“
„Mňa, Jarošu, ranní! Co ťa znám, tak ty v tem sáčku chodíš furt a všade.“
„Ano, Peter, všade.“
Peter si utíral zpocené čelo: „Kateřino, nemáte hlt vody? Dajte mně, lebo tu umřu. Ty v tom saku chodíš po úřadech, po schůzách, ty v něm snad aj spáváš.  My sme byli od Amsterodamu vonku osm razí, to si ty bobule nosil imrvére v kapsičce saka?“
„Ano, Peter, nosil imrvére.“
„Jarošu, řekni, že to není pravda! Veď, to bolo takových, - najmeněj dvacet celnic…“
„No, když to říkáš, možné to je.“
Peter se napil a unaveně do sebe nasával vonící marihuanu.
 
Do ticha se ozvala má paní Kateřina: „Letos v dubnu jsem Jardu z toho sáčka svlékla, že ho dám do čistírny a v kapsičce vedle klopy byl igelitový sáček s bobulkami. Jarda řekl, ať je zasadím. Tak jsem je zasadila.“
„Ne, strejdo“, řekl syn Martin, „nejdřív jsem dal bobule na mokrou vatu a teprve až vyklíčily, tak je mamka dala do rašeliny.“
„Potom jsme, strejdo, kytičky s Martinem zalévali, že Martine,“ chlubila se Míša.
„Proto rostly jako z vody.“ Dodal Martin.
Peter si tahal knír, pak si utřel uslzené oči: „Počujte sadaři, máte doma dajaké měchy? Pytle, rozumíte, pytle. Máte, Martine, pytle?“
„Máme,“ řekla Kateřina.
„Tak to je dobře. Vezmete pytle, všetko to zelenisko do nich nadžgáte, no, nacpete, potom pytle na pevno zašijete režnú niťů…“
„Mami, co je to režnú niťů?“ Ptala se Míša.
„Neruš! Rušíš.“ Okřikl ji Martin.
„Dobře, Martine! Až sa zetmí, tak ty měchy popadnete a odnesete do kontejnerů. Martine, do popelnic. Ale ne tady v Komíně, musíte je zanést daleko za Komín! Rozuměli jste?
„Ano, strejdo, za Komín,“ nadchla se Míša.
„Bystrc nebo Medlánky, rozumíte!“
„Rozumíme, strejdo.“
„A ne, abyste to tahali šalinami, pěkně pešo, Martine! Nik vás nesmí vidět. Víš, co to byli partyzáni?“
„Nevím, strejdo. Mami, co to byli partyzáni?“ mlela Míša.
„Buď ticho, já to vím!“ okřikl ji Martin.
„Dobře, Martine. Máš kolo? Viď, že máš. Za tmy si dáš měch na štanglu a tradá, zavezeš ho do kontejneru. Potom vezmeš druhý měch, potom třetí.“
Rozumím, strejdo. Taťka má taky kolo, taky pomůže.“
„Keby ťa ktosi načapal, tak to zelenisko vezeš tetě pro králíky, rozumíš. Nebo, víš co? Mluvit nebudeš, uděláš ze sebe hluchoněmého. To, Martine, svedeš, ne?“
„Svedu, strejdo!“
„Strejdo, já chci taky dělat hluchoněmého a vozit měchy!“ řekla Míša.
„Nemáš kolo,“ utřel ji Martin.
Peter se protáhnul: „Jarošu, tak to vidíš! Nemáte doma čabajku? Nějak mi vytrávilo.“
„Je mi líto, Peter, nemáme…“
„No nic, tak zas půjdu…“
„Peter, a co Déryho Klauniády, mám je hledat?“
„Až jindy, Jarošu, to zelenisko mně stačilo.“
Nasadil si brýle na nos a odešel. Na schodech seřval zvědavou sousedku: „Hledal jsem Prušákovi a oni tady Prušákovi vůbec nebydlí. Jak já teď před těmi lidmi vypadám? Je to bordel, madam! Dejte si do pořádku zvonky!“ 
 
O patálii s marihuanou se Peter nikdy, nikde nezmínil. Já mlčel také. Vzpomněl jsem si na ni až teď, co se proslýchá, že v Česku možná začne platit zákon o beztrestném držení 2 gramů omamně voňavé trávy zvané marihuana.




Najdete nás na Facebooku: Facebook




Zen shop a masáže Relax
bolesti zad, hubnutí, relaxaci to vše získáte pomocí masáží nebo terapie tradiční čínské medicíny doplněné bylinnými přípravky z TČM nebo ajurvédy



reklama