Úvod > volný čas > Na Vánoce, dlúhé noce, hej, hej, koleda

Na Vánoce, dlúhé noce, hej, hej, koleda

Rubrika: Náš tip    Vyšlo:
Autor:    Foto: SXC
Na Vánoce, dlúhé noce, hej, hej, koleda

Už vám někdo letos popřál pěkných nebo veselých Vánoc? Že ne? Nezoufejte, neznamená to přece, že i tato tradice v naší těžce zkoušené domovině mizí. Zajděte si do kostelíčka, uvidíte, tam se váš pesimismus rozptýlí…
 
Vánoční čas je od dob mé mladosti spojen s klouzáním, sáňkováním, smažením kapra a oslavou maminčiných narozenin.
Maminka byla silně věřícím člověkem: „Jaro, já su jak ten náš pán Ježíš Kristus, narozená na Štědrý deň a ve velké chudobě. Akorát nás dětí bylo pět a neměli jsme ovečku, ve chlévě nám mečal kozel. Tvůj stařeček, můj tatínek říkávali, že to je naše šesté děcko a poklad, protože za obstarání uchování kozího rodu, nám súsedé slušně platili…“
Moje maminka byla vdova a já pohrobkem: „Neboj sa, s pomocú boží sa uživíme! Bůh temu chce, tož sa uživíme, uvidíš. Bez Boží vůle sa ani lísteček trávy nepohne!“ Pracovala jako dělník v břeclavském cukrovaru.
Chleba byl „boží dar“ a bochník se musel přežehnat třemi křížky, než do něj zajel nůž.
Když jsem se seknul do palce a zaklel, řekla: „Jaro, neber boží jméno nadarmo!“
Každou neděli mě vodila do kostelíčka, tedy do „magacínu“, bývalého skladu cukru, který byl katolické církvi propůjčen k bohoslužbám namísto bombami zničeného kostela.
Byl to takový nedělní rituál, maminka roztopila „šporhelt“, postavila na jeho plát hrnec s vodou, naházela do ní nakrájenou zeleninu a přidala „kúsek hovězího z rýfka“. Oblékla mě do svátečního a šli jsme pěšky ze Staré do Břeclavi města. Dva kilometry.
„Budeme sa modlit, Jarynku, pěkně spolem!“ Strčila mi hlavu pod svůj vlňák, omotala jej kolem mě i sebe a vykročila. Modlila se: „Otče, jenž jsi na nebesích…“
Vlňák voněl naftalínem, maminčino tělo hřálo, díval jsem se ze tmy dolů na špičky bot a šel a šel a modlil se: „Otče, jenž jsi na nebesích…“
Někdy jsme i zpívali: „Tisíckrát pozdravujeme tebe…“ To když zrovna nikdo po silnici nešel…
Bylo to šťastné cestování. Ani nohy mě nebolely.
 
Vrcholem štěstí mé maminky bylo, když se jí podařilo přemluvit pana faráře, aby mě vzal do stavu ministrantů: „Šak on sa mně doma strojí za kněza, nosí kolem stola veliků biblu a modlí sa z ní. Z něho bude dobrý ministrant, zkuste ho! Dám aj na modlení…“
 
Chodil jsem do zákristie na školení, učil se chodit po stupních oltáře, klekat si, zvonit na zvonečky, bít se v prsa a odříkávat: „Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa...“
Jednoho nedělního rána mě pan kostelník oblékl bílou, dlouhou komžičku, kolem krku zapnul červený límec, do ruky dal zvoneček, řekl: „Nepopleť to, Tady Tonda ťa bude dirigovat. Ukáže ti, kam máš jít, kedy kleknút, kedy zvónit, tož s pomocú boží, běž!“ A já vyšel za Tondů i za panem farářem ministrovat svou první mši svatou.
Pan farář se ohlédnul a zašeptal: „Pěkně se modli a dávej pozor na kolegu, on ti vždycky naznačí, co máš dělat, tak to nepopleť!“
„Nepopletu, pane faráři…“ Řekl jsem a zívnul. Byl jsem silně ospalý, protože jsem z rozrušení celou noc nespal.
Ministrování se mi líbilo, nosil jsem se jako páv. Když starší ministrant ukázal, přešel jsem do středu, tam poklekl, zazvonil a opět odešel na svůj levý okraj oltáře. Stál jsem a klimbal. Tonda syknul a ukázal rukou „dolů“, tak jsem si kleknul, zívnul a zavřel oči. Usnul jsem.
Náhle slyším syknutí a Tondův hlas: „Zvoň, proč nezvoníš? Zvoň!“
Popadl jsem zvonky a zvonil a zvonil a zvonil.
Pan farář se otočil a udiveně heknul: „Nezvonit!“
Tonda se přidal: „Co zvoníš, nezvoň!“
 
Tak jsem přestal. Položil jsem zvonky vedle sebe na stupeň, jenomže v tu chvíli starší ministrant Tonda syknul a zvonit začal. Vykulil jsem oči, vrhl se po zvoncích, noha mi sklouzla, zavadila o komžičku a já sebou seknul na oltářový stupeň. Zvonky mi vyletěly z ruky, opsaly ve vzduchu oblouk a přistály pod nohama pana faráře, který zrovna zvedal monstranci nad hlavu. Pokusil jsem se vstát, abych zvonečky z pod pana faráře vydoloval, ale pravá noha sešlápla lem komžičky, levá nakročila dovnitř do komžičky a já poskakoval po oltářním stupni jako raněný pták, až jsem se rozplácnul za zády pana faráře. Rukou se mi ale podařilo zachytit kutálející se zvonečky, sevřel jsem je v pěsti a hopkal jsem po stupních zpět na svůj post. Snažil jsem se vysoukat z komžičky, červený límec se mi přitom přetočil a zakryl výhled. S námahou jsem si klekl, levou rukou klinkal, zvonky řinčely, pravou rukou se bil v prsa a má pusa hlasitě meldovala: „Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa!“
Pak přiběhl pan kostelník, vyrval mi zvonky z ruky, kleknul si vedle mne a do konce obřadu ministroval se mnou…
 
Celou cestu z kostelíčka maminka mlčela. Doma rozfoukala v kamnech oheň, do polévky zavařila řezance, rozlila ji do talířů a nafackovala mně: „Bože, Jaro, co s tebja jednú bude? Taká ostuda, dyť já panu farářovi ani dojít na oči nemožu, cos to, prosím ťa, vyváďal?!“
„Maminko, já za to nemožu, Bůh temu chtěl, tož co sem měl dělat.“
 
To byl bod zlomu mé víry. Přestal jsem si hrát na faráře a odmítal se modlit. Během mší svatých jsem se z kostelíčka vytrácel, a protože kousek od provizorní svatyně bylo hřiště, chodil jsem se dívat na fotbal…
 
Ovšem o Vánocích tomu bylo jinak. To měla maminka narozeniny a já se těšil na dárky a na zlaté prasátko. Proto jsem se postil, modlil se a s maminkou zpíval koledy.
Maminka měla radost, štěstím zářila, škrábala rybu, porcovala ji, vařila rybí polévku, dělala bramborový salát a pak smažila kapra.
K večeru maminka řekla: „Buď hodný, idu pro Ježíška.“ A zamkla se ve vedlejším pokoji.
Nastrojila stromek, nadělila dárky, vrátila se, slavnostně prostřela stůl, opražila nakrájenou žemli a řekla: „Jaro, pomodlíme sa!“
Po modlitbě dodala: „Pane Bože, dopřej nám tyto svoje dary! Jaro, dávaj pozor na kosti!“
Maminčina ryba byla vždy skvostná. Ládoval jsem se jako najatý. Maminka se usmívala: „Jaro, bunžírujeme, co?“
Když jsme dojedli, zašla maminka do ložnice, zapálila na stromku svíčky i prskavky, zazvonila na zvoneček a začala zpívat: „Narodil se Kristus pán…“
Zavinšoval jsem: „Moje milá maminko, hodně zdraví a božího požehnání přeji k vašim narozeninám…“
Rozbalili jsme dárky a meditovali o Bohu, o andělích, ale také o hříšnících…
Když už se mi chtělo hrozně spát, byl jsem oděn do dárků a hupky, hupky, dva kilometry v maminčině vlňáku do města na půlnoční. Tedy do toho břeclavského magacínu, provizória s našikmělými, mohutnými trámy ze dřeva.
Maminka pravila: „Bůh dá a my si jednú postavíme kostel nový, uvidíš. Včil, pán Bůh zaplať, aj za toto provizórium.“
Jednou jsem v provizóriu slyšel Rybovu vánoční mši „Hej, mistře!“
Maminka řekla: „To hrajú a zpívajú konzervatoristi až z Brna…“ Byla to neskutečná krása!
 
Když jsem o nějaký rok později studoval na Janáčkově akademii múzických umění, překvapila mě maminka o Vánocích otázkou: „Jaro, Rusi prý trefili raketů Měsíc, je to pravda?“
„Maminko, je. Nejdříve jejich raketa obletěla zeměkouli a potom přistála na Měsíci. Ta raketa se jmenovala Sputnik.“
„Tož temu já nevěřím, protože to je enom taková ruská propaganda, kerú pustili do světa!“
Za nějaký čas ovšem přistáli na Měsíci Američané a maminka je viděla v přímém televizním přenosu. Pod stromečkem konstatovala: „Jaro, tí Amerikáni na Měsíci, to je fakt, že. Ale, víš, že to od nich vůbec néni pěkné! Podívaj sa, na Měsíci odjakživa sedí svatý Petr a pase ovečky, řekni mně, co tam majú tí Američani, co dělat?!“
Smál jsem se.
„Jaro, nemysli si, svět začíná byt zlým a špatným a ludé na to jednú doplaťá!“
Maminka se pokřižovala a smutně dodala: „Šak jednú si na mňa zpomeneš, co ti včíl tady říkám…“
 
Poslední Vánoce s maminkou byly moc smutné. Maminka trpěla nádorovým onemocněním, s námahou a tiše mi vyprávěla: „Dvě světové války, synáčku, sem přečkala, a už před tú druhú ovdověla…
Šak proto si pohrobek…
Celý život sem mosela dřít, abysme sa uživili…
Ale věřila sem v Boha.
Boha mně nedokázal vzít nikdo…
Ani Němci, ani Rusi, ba ani ti naši neznabozi, komunisti.
Byl to ťažký boj, Jaro, ťažký…
Všecko sem vydržala, všecko, protože sem měla na svojí straně Boha...
Pořád sem si říkala, Bůh temu tak chce!
Šak on ví, proč to dělá…
Pamatuj si, víra je pro člověka důležitá…
Člověk mosí věřit, aby všecko vydržal…
Věř mi to…
Celé tělo mňa bolí, strašně bolí… 
Ojojojoj!
Keho Bůh miluje, teho holú navštěvuje...
Synáčku, mosí sa věřit, mosí…
Je to aj tak lepší…“ 
 
 
Maminka již třicet let odpočívá na hřbitově ve Staré Břeclavi. Každoročně si připomínám její narozeniny i její nezlomnou víru v Boha všemohoucího. 
Rok od roku v mém nitru ovšem narůstají pochyby a čím dál hlasitěji se sám sebe ptám, v co a čemu se vůbec v tom dnešním světě dá ještě věřit…


 




Najdete nás na Facebooku: Facebook




Zen shop a masáže Relax
bolesti zad, hubnutí, relaxaci to vše získáte pomocí masáží nebo terapie tradiční čínské medicíny doplněné bylinnými přípravky z TČM nebo ajurvédy



reklama