Úvod > volný čas > Dobrá víla z Králova Pole

Dobrá víla z Králova Pole

Rubrika: Náš tip    Vyšlo:
Autor:    Foto: SXC
Dobrá víla z Králova Pole

Vzpomínky na Evu Šlapanskou, dobu mladosti a Alma Mater

Závěr roku je vždy třeba odlehčit, abychom alespoň na chvilku zapomněli na starosti, které nás trápí. Vybrali jsme proto jedno z úsměvných vyprávění bývalého uměleckého ředitele brněnského Divadla na provázku Jardy Tučka. Podobné úsměvné historky pak najdete v jeho připravovaném vzpomínkovém románu na ,,Provázek“, který vyjde v r. 2012.  

 

 

Paní profesorka Lola Skrbková mně kdysi dávno domlouvala: „Jardo, musíš zvládnout posazení hlasu, rozšířit hlasový rejstřík, naučit se pořádně mluvit. Navštěvoval jsem její hodiny jevištní mluvy i uměleckého přednesu, mordoval do sebe texty Jana Skácela, Karla Hynka Máchy, Karla Čapka, E. F. Buriana, Vladimíra Majakovského, a u pana profesora Miloše Hynšta jsem dokonce nastudoval dva Foerstrovy melodramy: Tři králové Josefa Václava Sládka  a Romanci Štědrovečerní Jana Nerudy.
 
Má snažení však končila vždy a jen u ročníkových klasifikací, proto jsem byl přešťastný, když mi paní Lola sdělila, že už můžu před diváky, ať se zastavím za dramaturgyní a organizátorkou kulturních brigád Evou Šlapanskou, že budu vyslán na své první veřejné vystoupení.
Silně rozechvěn jsem zaklepal na vysoké, bíle natřené dveře v prvním poschodí historické budovy JAMU na Komenského náměstí s vizitkou Eva Šlapanská, vedoucí hudebního studia, vzal za velikánskou kliku, pootevřel a za vydatného skřípění pantů vešel do pracovny.
 
„Jé, Jardo, to jsem ráda, že jsi přišel, zrovna pro tebe něco mám…“
 
Za velkým pracovním stolem seděla křehká blondýna, takový zářivý opar, víla jako z Andersena:

„Posaď se, ty ses mi na prověrkách tak strašně líbil, že jsem si o tebe řekla. Vodnická pohádka ti sekla, s ní můžeš chodit kamkoliv, taky tě někam pošlu, do Líšně. Mají výročí otevření tramvajové dopravy a ty to tam znáš, dělal jsi v Zetoru, ne? Je to v Sokolovně, na konečné desítky a pojede vás tam víc: klavíristka, zpěváci, zpěvačka, houslista, mezi nimi ti bude dobře.“
 
Půvabná dívka povídala a povídala. Byla to děsně upovídaná víla:
 
„Jardo, ona tě katedra dlouho nechtěla nikam pouštět a já pořád opakovala, že je to škoda, tak vidíš, teď to vyšlo. Že jsi rád? Víš, že jsme se narodili ve stejný den, pátého září, já tedy o tři roky dřív, ale na tom nesejde, jsme zrozeni v jeden den a to si musíme pomáhat, ne? A kde bydlíš? Na koleji? Nechtěl bys podnájem? Tam u nás v Krpoli se u paní Rokosové uvolnil pokojík, krásný, v poschodí, s oknem do Berkovy ulice, je to významný podnájem s klavírem, taky tam už bydleli prvotřídní lidé, třeba skladatel Ludvík Podéšť nebo herečka Gábinka Vránová, tam se ti bude líbit a paní Rokosová za to ani moc nechce, neboj se, se mnou si na nájem vyděláš, já tě budu posílat na takové ty vylepšené brigády…“
 
Kolegové mně tehdy záviděli: „Šlapanská na tebe nějak drží, furt chodíš rejžovat, to se někdo uměl narodit!“ Odpovídal jsem: „Ano, moji milí, pátého září, tady se nic neutají.“
Brigáda v Líšni se mi hluboce vryla do paměti. Sál byl narvaný, přivítání příjemné, konferenciér lidový, osobitý. Povídání luštil z papírku: „Máme štěstí. Koleje trati pod šaliny pokládal umělec Jindra Plachta. A dnes tu máme umělce zas. Umělce. Dojeli až z JAMU. Každý z nich cosi dokáže. I náš Jara. Chodil u nás na učiliště a frézařil na těžké mechanice.  Teď nám předvede svého vodníka. Je ho kus. Bude to pohádka Karla Čapka. Jaro, poď!“
 
Vodník se líbil. Zatleskal mi i konferenciér. Jenomže jak plácal, upustil papírek se slovy a pak už původně zamýšlený oslavný pořad měnil zcela na bláznivý kabaret: „Teď nám ukáže svoji vložku slečna Cecká. Máňa. Tenor. A klavír.“
 
Kolegyně Stáňa Secká, majitelka zvučného altu málem upadla, situaci však zvládla a árii Carmen odpěla znamenitě. Vrcholem večera se stalo oznámení: „A teď nám známá umělkyně zazpívá velice známou písničku - Bolestné měsíčky na nebi hlubokém, nebo vysokém, za doprovodu Tondy Dvořáka.“
Z Líšně jsme odjížděli uplakaní i vychechtaní. Jak kdo.
 
Jednou nám Eva Šlapanská řekla:
 
„Páni kluci, pěkně se ustrojíte, sednete na vlak a pojedete do Hrušovan. Tam vystoupíte rovnou před hospodu, tu poznáte, má takové široké okno. Vejdete dovnitř, pozdravíte hostinského a ten se vás ujme. Je to znalec umění, tak pozor, žádnou recesi, jen vhodné věci a Jarda přednese Majakovského, toho si vyžádali!“
 
Příkazy jsme dodrželi: do vlaku nasedli, před putykou vystoupili, do hospody vlezli, šenkýři pozdrav vyřídili, a z hostince na mašinky koukali. Jirka Štědroň se zasnil: „Ti se tady maj, sedm semaforů… Téměř jako v Sarajevu!“
Hospodský měl radost a hned: „Aby se vám lépe mluvilo“, kopnul do nás po panáku ginu. Huby se nám zkřivily. Putykář se usmál: „A ještě do druhé nohy, aby ste mně nekulhali!“ Byl to znalec!
Pak přišli diváci, my se usadili na pódiu a spustili. Petr Pelzer se básní Viktora Dyka, Země mluví, až zalykal: „Odpustíš-li mně nezahynu, he, he…“ Jirka s jiskrou v oku meldoval: „Na levém křídle a poslední bude stát…“, slavný Raport Fráni Šrámka o válce a postřílených koních. Rozladěný klavír cvrnkal jako orchestrion, pěvec Pavel Polášek pěl Borise Godunova a já měl najednou pocit, že mám křídla. Že létám v oblacích mezi salutujícími anděly. Jeden z nich se mi naklonil k uchu: „Alespoň nechrápej, když už spíš!“ Petr Pelzer mě rýpnul do žeber: „Běž, jsi na řadě!“
Vlétl jsem doprostřed pódia, postavil se do pozoru, zasalutoval a zoufale koukal před sebe. Za širokým oknem restaurace se rozjížděl vlak, do sykotu páry šeptal Jirka: „Vladimír Majakovský, Vladimír Majakovský, úryvek z poemy…“
„Já vím!“ Uklonil jsem se, nadechnul a spustil kanonádu úderných veršů: „Kdo to tam kráčí pravou?  Kdo to tam kráčí pravou?! Levá! Levá! Levá!“ Třeskání vagónových nárazníků a supění mašin bylo však tak strašně silné, že jsem musel řvát jako tur, abych se slyšel. Hulákal jsem jako šílený, bušil se do prsou, napřímenou levici zabodával do prostoru před sebe: „Lenin je maják, Lenin je zvon, Lenin je…“ - a v tom jsem se zasekl. Došly mi síly. Zahalila mě tma. Na čele vyrazil smrtelný pot. Za boha jsem si nemohl vzpomenout, čímže ten Lenin ještě byl. Nic, ale vůbec nic mě nenapadlo, žádné slovo, žádná slabika. Stál jsem s vystrčenou levicí a lapal po dechu. Vtom v dáli přebliklo světlo návěstidla a semafor střihnul svá ramena z polohy stůj na volno. Pískla lokomotiva, zasyčela pára, třískly nárazníky a můj mozek zabral. Vítězně jsem zakřičel: „Lenin je semafor! Lenin je semafor!“
 
To pak bylo ticho! I mašiny přestaly syčet a nárazníky třískat: „Co jsem to, proboha, řekl?“ Trčel jsem uprostřed pódia s vyvalenýma očima, s rukou napřaženou jako blb a bál se, co bude dál. Po chvíli ke mně přistoupil Jirka, šetrným pohybem mi upažil levici, uklonil se, prošel středem sálu, otevřel okno a vykročil do tmy.  Do hospody se vevalila smrdutá pára, v dáli blikala světla…
Evička lomila rukama:
 
„Jardo, říkala jsem, jen samé vhodné věci, žádnou recesi a ty tam pleteš semafor, Jura leze oknem, Petr Pelzer šumluje, byli jste snad opilí, nebo co? Jardo, Jardo, a to jsme zrozeni v jeden den…“
 
„Nezlobte se, paní profesorko, ale on to byl vlastně takový živý obraz, poetická chvíle, podobenství: přišlo mi okno, Jura ho otevřel a vykročil.“
 
„Jé, vždyť ono to mohlo být vlastně pěkné...“
 
Špitla něžně blonďatá víla a dodala:

„No nic, počkáme, až přehřmí a pak tě zase někam pošlu. Vydělávat na nájem. Neboj, Majakovský je žádaný.“
                             
 
Běží léta, běží, dobrá víla Eva Šlapanská se stala žádanou publicistkou i spisovatelkou, a já romanticky vysloužilým důchodcem, však stále nás spojují společné zážitky z mládí a datum zrození 5. září. Snad nám osud ještě nějakou společnou příhodu dopřeje… 




Najdete nás na Facebooku: Facebook




Zen shop a masáže Relax
bolesti zad, hubnutí, relaxaci to vše získáte pomocí masáží nebo terapie tradiční čínské medicíny doplněné bylinnými přípravky z TČM nebo ajurvédy



reklama