Úvod > volný čas > Vzpomínka na Sašu Lichého, někdejšího ředitele věhlasného ostravského Divadla Petra Bezruče

Vzpomínka na Sašu Lichého, někdejšího ředitele věhlasného ostravského Divadla Petra Bezruče

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto: SXC
Vzpomínka na Sašu Lichého, někdejšího ředitele věhlasného ostravského Divadla Petra Bezruče

Na startu své herecké kariéry jsem se na brněnském výstavišti setkal s milým člověkem, autorem dramatizací i her pro děti a mládež, režisérem Sašou Lichým, který mě obsadil do hlavní role  své hry „Laťka“.
Ve velmi rozpustilé taškařici o partě školáků a první lásce patnáctiletého rošťáka Jakuba Kuby, šlo především o Kubovu touhu reprezentovat republiku v atletické disciplině, ve skoku do výšky.
 
Byla to tehdy pro mne tuze hektická doba, dokončoval jsem studia na JAMU, psal diplomku, večer hrával ve studentském divadle Marta, dvakrát týdně, dopoledne v DJF na výstavišti Kaločovu inscenaci Rugby a ve zbývajícím čase zkoušel u Saši Lichého Jakuba Kubu.
Zmáhala mě únava a nedala se překonat, dokázal jsem usnout kdekoliv a kdykoliv. Ve stavu bdělosti jsem se držel jenom během hry na jevištích.
Nejhůře mi však bylo o festivalovém týdnu absolventů, kdy se představení protahovala do pozdních nočních hodin a do postele jsem se dostával hodně po půlnoci. Ranní tramvajové cestování jsem prospal, výstaviště procházel se zavřenýma očima a v herecké šatně u líčícího stolku okamžitě usnul. 
 
Saša Lichý přišel za mnou s vonící černou kávou na podnose: „Synku, synku! Seber se, premiéra je na dosah! Vypij kafe, generálka musí začít! Tak vstávej, ksakru,  Jakub Kuba je kluk s jiskrou v oku a ne spící pana! Co si takhle dát studenou sprchu?“
Starší herec věčně hrající děti Eda Muroň mně připlácnul na hlavu mokrý ručník, ledová voda mi cůrky tekla po zádech. Eda bědoval: „Probuď se, kolego, tohle není od tebe kolegiální, takhle spát v pracovní době. Prospíš celou zkoušku…“ 
 
Předseda odborů, herec Mojmír Heger téměř plakal: „Jaroušku, vždyť já tě doporučil jako bystrého, šikovného herce, probuď se! Hergott, přece mě v tom nenecháš!“
Saša meditoval: „Já si pořád říkal, že to bude dobrý tah, kluk je z venkova, má jméno jako populární dětští hrdinové Čuk a Geg v jednom, - Tuček. A on je to spíš Šípková Růženka…“
„Sašo, možná to chce políbení“, zabručel odborář Mojmír, „Jdu pro malou Janu!“
Vrátil se s představitelkou Anděly, příjemnou herečkou Janou Walterovou, ta mi sundala z hlavy ručník, vytřela  kapesníkem vlasy do sucha a zašeptala: „Jaroušku, máme spolu výstup, co říkáš, půjdeme? Pojď!“
Otevřel jsem oči a nechal se odvést na scénu.
Saša poznamenal: „Vida, vida, ono nám to přece jenom funguje. Dejte oponu, ten kluk už má Jakuba Kubu v sobě.“ 
 
Laťka znamenala můj velký herecký úspěch. Mojmír mně nadšeně gratuloval: „No, vidíš, ty když se probudíš a chceš…“
„A dobře skáče, chlapec, metr třicet pět na jevišti, to hned tak někdo nepřekoná!“ Dodal nadšený Saša.
V jedné recenzi dokonce stálo, že jde o mimořádný herecký výkon v mimořádné inscenaci, že na patnáctiletém Kubovi, není vůbec poznat jeho skutečných dvacet sedm let.
 
Šéf odborářů Mojmír Heger moc dobře věděl, že se nad divadlem stahují černé mraky a proto se snažil prosadit Sašu Lichého do funkce jeho ředitele. To se mu však nepovedlo a do dvou let bylo Divadlo Julia Fučíka na brněnském výstavišti zrušeno. Hereckou družinu radní města převedli do souboru Divadla Bratří Mrštíků.
 
Saša Lichý pak často režíroval své dramatizace světových literárních děl v Divadle Večerní Brno. Vzpomínám si na inscenaci o romanticky rozevlátém Fanfánu Tulipánu.
V době, kdy se stal ředitelem ostravského Divadla Petra Bezruče, přijel za mnou a pozval mě do honosné restaurace Opera na večeři, při které mi nabídnul angažmá.
Bylo to nečekané a poněkud překvapivé. Vysvětloval jsem, že mám v Brně vážnou známost s příjemnou dívkou a u Mrštíků dostávám zajímavé role, že se mi do Ostravy nechce.
Pak nám bylo vykonat prozaickou návštěvu panského záchodku. Vešli jsme do prostoru  s vysokými, stojatými korýtky z mramoru, omývanými přívaly svrateckých vod.  Sotva jsem k jednomu přistoupil a počal konat, jakýsi opilý halama mě se slovy: „Kemo, tak jak?“, plácnul tak prudce do zad, že se mi podlomila kolena a já se sroloval do stříkajícího žlabu.  Voda syčela, smáčela mně obličej, hlavu i sváteční ohoz.
Saša jen suše prohodil: „Pozoruji, že tě tví Brňané milují! Tohle by se ti v Ostravě stát nemohlo. Pojď k nám, dostaneš přidáno na platu, slušné bydlení s krásným výhledem na Karolínku a hlavně, budu ti psát role na tělo.“
A tak nechutná, hloupá příhoda rozhodla o mém odchodu do města uhlí, koksu a železa, do Ostravy.
 
V Ostravě mě čekalo uvítání na sekretariátu ředitele. Saša Lichý mi stisknul pravici, přidělil herecké bydlení po zrovna odešlém herci Ladislavu Mrkvičkovi, výtvarník Schindler sprásknul ruce: „Vždyť  je to nový Kodet!“, herec s výrazně orlím nosem Schulz mi důvěrně zašeptal: „Mladej, nemějte obavy, Kodet nejste!“ a obrovitý pan Janda, řečený „Bafafér“ zahučel: „Pane kolego, měnit Brno za Ostravu je blbost. Velká blbost! Nebo tady míníte zůstat?“
Přitočil se i usměvavý herec Jan Odl a zašveholil: „Vítej, milý jinochu, pojď zavedu tě do šatny a ukáži ti tvůj herecký stolek. Donedávna u něj sedával Jirka Hrzán, tam se ti bude dobře líčit, uvidíš!“
 
Ředitel Lichý mě brával na procházky šírou Ostravou, tlačíval při tom dětský kočárek se synem Norbertem a upozorňoval na obzvlášť„krásné partie“ černého města: „Koukni, tomuto rozlehlému, zelenému parku říkáme Černá louka, ona totiž ještě před několika měsíci byla opravdu černá. Stály na ní černé haldy vytěžené hlušiny z dolu Hlubina. Pak z ní ty haldy odvezli a louku rekultivovali. Zasadili stromy, zaseli trávu a jak vidíš černá louka je zelená. Ale my, Ostraváci, jí stále nazýváme Černou.“ 
Kráčeli jsme po hrázi většího potůčku s naprosto černou, líně tekoucí vodou: „Tohle úžasné nábřeží je také navezeno z vytěžené hlušiny, tráva je zde ošetřována denně a sochy kolem nás, co se jim říká skulptury, byly nainstalovány teprve před rokem. Bude jich čím dál víc. A tam pod námi se klikatí řeka Ostravice, černá Ostravice. Za čas bude také bílou…“
Začal jsem recitovat: „Šel starý Magdon ze šachty domů, v bartovské harendě se stavil, plakala Maryčka Magdonova…“
„Trochu to matleš, hochu…  Podívej, ve výkladu je makrofotografie z našeho divadla. Jana Postlerová a Honza Filip. Tomu jsem vymyslel herecké jméno, pěkné, viď? Honza Filip. Jednou tam bude i tvoje tvář.“
„Jak se Honza Filip jmenoval původně?“
„Ani to nechtěj vědět, nějak jako Manglas…“
„To zní jako Mamlas…“
„No právě. Ostrava je město divadelní, má divadlo ráda, Ostraváci bez divadla nemůžou být, divadlo potřebují. Skvělé město.“
Zadíval jsem se vzhůru na zdi vysokých začouzených domů, do oka mi vlétla saze: „Hergot, mám oči plné smetí, řediteli.“
„Jo, chlapče, my Ostraváci víme, že je dobré se dívat jenom dolů, jen a jen dolů. Na to si musíš zvyknout.“
Z koksovny se vyvalil olovnatý oblak, ulice potemněla a stala se výrazně smrdutou. Saša zakormidloval za roh a prohodil: „V téhle uličce vždy profukuje. Je zde přirozený průvan. Tady se dýchá poněkud lépe.“
„Řediteli, škoda, že přirozený průvan není i na náměstí, kde mám byt. Když otevřu okno, tak se dovnitř vevalí tenhle smrad…  Je mi z toho až úzko!“
Saša zastavil kočárek a řekl: „To máš tak. My tady žijeme a děláme práci, která nás živí. Je to naše město. Smrad je jen daň za obživu, kterou nám Ostrava poskytuje.
Brno je městem slavným, kulturním, milovaným, ale také průmyslovým.
Přesto v něm rád pobývám, režíruji, odpočívám, ale psát mi v něm nějak nejde.
Jistě víš, že i brněnské plynárny dovedou hnusně smrdět a že obřanská cementárna chrlí na Brno popílek.
Na vlastní kůži jsi také poznal, že brněnská vrchnost čas od času ruší svá divadla.
Doma jsem v Ostravě, snad si na ni zvykneš taky.“
 
Psal se rok 1968, českou kotlinu zavalil srpen a ostravskými ulicemi hrčely gaziky, náklaďáky i tanky. Dělnici z železáren lezli pod kovové kolosy a řvali: „Zatracení soldáti, pojďte se podívat,  tato náprava chladla u nás na slévárně, tohle evidenční číslo jsme razili my!“
Motory hulákaly, černý čmoud zaplňoval náměstíčko, kdesi u radnice duněly výstřely.
Saša tlačil kočárek, syn Norbert mával českými vlaječkami a zlobil, že půjde pěšky.
Na náměstích, v ulicích, na cestách, všude bylo velké množství povykujících lidí.
Mezi nimi se proplétal upocený, umouněný kolega Honza Odl, na zádech těžký baťoh. Zabíhal do vchodů činžovních domů, do vysokých výstavných vil, po chvíli z nich vybíhal, aby mizel v dalších a dalších.
Ředitel na něj mával: „Honzo, děje se něco?“ 
Zadýchaný herec ze sebe vysypal: „Jo, bude válka, řediteli. Dělám si zásoby. Schovávám po sklepeních  balíčky poslední záchrany. Rohlíky, konzervy, suchary i chlebové kůrky. Jestli to tady zbombardují, tak ty balíčky vyhrabu a budu král, nasytím sebe i spousty jiných. Dovedete si, řediteli, představit tu řadu zachráněných chlapců a lidí…?“
„A vděčných, Honzo, vděčných, viď?“
Opět začaly řvát motory tanků.
Náměstí i uličky se naplnily hustým, dusivým dýmem výfukových plynů. Kolem nás se setmělo. Malý Norbert začal kašlat a dusit se. Saša ho vzal do náruče, já popadl kočárek a dali jsme se na útěk.
Běželi jsme hustým dýmem, až do ulice, kde byl věčný průvan. Tam se kouř rozplynul a vůkol se opět rozednilo. Na  rohu ulice stály u dřevěných sudů dvě venkovanky v šátcích, holýma rukama lovily v kyselém láku okurky: „Synci, dajte si po kvašáku, to vám spraví chuť, aj trávení!“
Saša se usmál: „Jardo, tak to vidíš, i toto je Český národ… Jednou o tom napíšu hru!“
 
V divadle jsme nazkoušeli Hrátky s čertem, pak Těžkou Barboru, kde Saša hrál Werichovu roli a já se začal s Ostravou pomalu loučit, protože se mi podařilo získat angažmá v brněnské Mahenově činohře.
 
Mé další a zároveň i poslední setkání se Sašou Lichým se uskutečnilo až v roce 1981, na  pokoji brněnského hotýlku U Jakuba.
Velmi nemocný autor seděl schoulený za stolkem, popíjel odvar z fazolových lusek a smutně rekapituloval příběh ostravského nevděku.
„Od šedesátého devátého se v divadle děly věci nepěkné, vše potom vyvrcholilo v sedmdesátém prvním, kdy mě odvolali z funkce ředitele. Mé dramatizace i hry byly staženy z repertoárů všech divadel, nechali mě jenom režírovat, mnozí, co mi vždycky lezli do prdele, mě začali do ní kopat. Snažil jsem se držet nervy na uzdě, ale bylo to dost zrůdné, po sedmi letech napětí jsem dostal těžký infarkt a od té doby nemám sílu, jsem nemohoucí, nemůžu popadnout dech…
 
Přijel jsem do Brna, protože syn Norbert chce studovat herectví, tak se pokouším sondovat půdu a získávat na škole nějaké konexe. Ale vidím to černě. Mé známe z JAMU vyházeli a ti co na ní zůstali, tak ti asi nepomůžou. Těžký život, bídný…
Taky tady sháním bílou fazoli, vařená je prý dobrá na srdce a v Ostravě zrovna není …“
 
Ptal jsem se ho, zda o tom všem, co se stalo píše hru. Usrkával fazolový čaj a smutně na mě koukal, po velice dlouhé chvíli hlesnul: „Prosím tě, proč? Už nechci. Nemám chuť se v tom hnoji babrat. A potom, řekni, které divadlo by moji hru hrálo…“
 
Orodoval jsem za syna Norberta u svých dobrých známých, slíbili, že udělají, co bude v jejich silách, ale nakonec nepomohli, prý Norbert nemá pro herectví dostačující talent.
Fazole i fazolové lusky se nám sehnat podařilo. Z toho měl Saša radost. Potom v tichosti odejel.
Na konci roku 1986 v Ostravě zemřel.
 
O dvacet dva let později jeho synu Norbertovi byla udělena Cena Thálie za mimořádný herecký výkon v roli Mendela Singera ve hře Josepha Rotha „Job“, uváděné na scéně Divadla Petra Bezruče.
 
Jaroslav Tuček
Brno, 1. 5. 2008, přepsáno 2.1.2012 

 




Najdete nás na Facebooku: Facebook




Zen shop a masáže Relax
bolesti zad, hubnutí, relaxaci to vše získáte pomocí masáží nebo terapie tradiční čínské medicíny doplněné bylinnými přípravky z TČM nebo ajurvédy



reklama