Úvod > volný čas > Vzpomínky na básníka Jana Skácela, Provázek a inscenaci Evy Tálské Na dávném prosu

Vzpomínky na básníka Jana Skácela, Provázek a inscenaci Evy Tálské Na dávném prosu

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto:SXC
Vzpomínky na básníka Jana Skácela, Provázek a inscenaci Evy Tálské Na dávném prosu

Nepravidelně pravidelné páteční vzpomínání kolegy Jaroslava Tučka je tentokrát úryvkem z připravované knížky „S Provázky a Hady na provázku aneb Vzpomínky antihrdiny“,  která vyjde letos v říjnu v brněnském nakladatelství Barrister a Principal…

 

 

Do školních hodin uměleckého přednesu na JAMU jsem si kdysi dávno přinesl Skácelovu báseň Kolik příležitostí má růže. Profesorka Lola Skrbková mi dlouze vyprávěla, jak jsem si vybral skvělého a talentovaného autora, ale že na zvládnutí jeho veršů nejsem ještě technicky dost připraven: ,,Skácel, to jsou velmi jemná přediva milostnosti, jeho slabiky jsou křehce spojovány, vykouzlit z nich básníkovu hudebnost, přečíst uloženou myšlenku, je obtížné i pro vyzrálé recitátory…"
 
Na brněnském zlatém kříži jsem potkal hubeného muže v rozevlátém baloňáku, s čoudící cigaretou a obličejem sedláka, kterému vévodilo huňaté obočí. Jakže to v té básničce bylo? ,,Ty nad očima máš havrana a ať ti neulétne, ty smutný."
Kolem mne prošel básník Jan Skácel.
 
Do mé miniaturní šéfovské kanceláře u věčně zurčícího výtahu přišel režisér Peter Scherhaufer: ,,Jarošu, viděl jsem u tebe v knihovně Skácelovy verše, čítal si jich?"
,,Čítal."
,,Co jim říkáš?"
,,Parádní."
,,Co myslíš, daly by se u nás dělat?"
,,Proč ne, chceš je inscenovat?"
,,Myslel jsem, že by mohla Skácela dělat Eva. Pořád nemože najít téma. To víš, já su slovenský poděs, a Skácel moc křehký."
,,Ale. Peter, nepovídej!"
,,Tak myslíš, že by to šlo?"
,,Proč ne. Když k tomu přizve skladatele Miloše Štědroně, tak to může být velká záležitost. Skácelovy verše jsou jako písničky…"
,,Vole, Skácel je jeden z největších českých básníků…"
 
 
Eva Tálská se nad poezií Jana Skácela zamýšlela, psala scénáře, zkoušela a po Provázku chodila zakaboněná s hlavou skloněnou. 
Petr Oslzlý mě začal přesvědčovat, že je lepší dělat premiéru Na dávném prosu až na podzim, protože uvádění inscenace veršů Jana Skácela v parném měsíci červnu by pro tento titul mohlo být sebevraždou.
 
V parném červnovém podvečeru realizovala režisérka Tálská veřejnou zkoušku a na všechny strany trousila: ,,Nemám to hotové, běžte dom!"
Miloš Štědroň ji utěšoval: ,,Evo, bude to dobré, uvidíš, mně se to líbí! Spustíme to?"
Proběhla zkouška, přítomní hosté i účinkující obklopili režisérku a chtěli chválit, jenže paní Eva spokojena nebyla a z Provázku se vytratila.
 
Přiběhl do kanceláře u věčně zurčícího výtahu režisér Scherhaufer: ,,Jarošu, co budeme dělat? Eva má uzel na mozku, za žádnou cenu nechce Skácela dodělat. Keby ti došla dat výpověď, tak to odmítni, rozumíš! Ona je blázen, šak víš.
Jarošu, už to vidím, jak dělám za ňu a z baličáku! Nebo máš dajaké peníze?"
Režisér si kroutil knír.
,,Jarošu, pamatuj si, Eva mosí Skácela dodělat, i kdybys ju do premiéry měl dokopat, rozumíš! Si šéf, si za to platěný!"
 
Odložení premiéry jsem ohlásil řediteli Státního divadla.
Byl jsem ostře upozorněn na velký problém režisérky Tálské, která nesplní úvazek dvou premiér za kalendářní rok, což se nebude moci zdůvodnit nadřízeným orgánům.
 
Paní Eva tiše říkala: ,,On se ten Skácel dělá strašně těžko. Mám vám přinést výpověď?"
 
Režisérka inscenační klíč přece jen našla a stvořila Janu Skácelovi pěkný, životem hořkým obrostlý pomníček.
Inscenace Na dávném prosu byla hodinkou rozjímání u starobylého kuchyňského stolu, plná vzpomínek na mládí, na lásky, na věci obyčejné, na milovanou maminku, a skvostných písniček.
Když se na stole objevila ošoupaná maminčina zástěra, zazněly housle, Iva Bittová zazpívala:
"Na konci všech lásek
z pohřbu maminčina
ponese si každý
vlastní smrti kvásek…"
 
všem nám vlhly oči. Básník si stíral slzy bílým kapesníkem. 

 

Paní Eva mně řekla: "Víte, že ta zástěra je památka na mou maminku?"
 
Básník Jan Skácel chodíval do Provázku pookřát. V roláku a ve vybledlém baloňáku si uměl tiše přisednout a poslouchat. To on tuze rád. Býval jako myška.
Ale dovedl také vyprávět. Pochválil viděné, sdělil novinky ze světa, z Prahy, z polí, z luk…
Byl silným kuřákem, když se rozpovídal o voňavém venkovském vzduchu, kuckal a silně se dusil, snad i proto chodil do divadla, protože jak známo, v divadlech je kouření přísně zakázáno. Svému nemocnému tělu tím možná dopřával chvilky oddechu. 
 
Přišel za mnou do kanceláře u věčně zurčícího výtahu režisér Scherhaufer: ,,Jarošu, je zádrhel s výjezdem do Anglie. Pojedeš to na ministerstvo do Prahy vybavit. Plukovnice ze zahraničního odboru tě má ráda, tak z ní to povolení vytřískáš, jemně, rozumíš, šak ide aj o tvoju prestiž. Si šéf!"  
 
Kmital jsem po Valdštejnském paláci a po sídle Pragokoncertu, lezl ze dveří do dveří celý boží den. Paní Maternová mě navigovala, radila a telefonem připravovala půdu. Pozdě odpoledne jsem hopsal od ministerstva s potvrzenými lejstry v kapse. 
V zahradě, před vchodem do stanice Malostranská byly kamenné, čtvercové stolce a na nich seděli turisté, milenci i znavení poutníci.
Slunce se smálo, vzduch se tetelil, na hraně jednoho kamene seděl básník Jan Skácel, bezzubými dásněmi kousal do krajíce chleba.  Před sebou měl rozprostřený lněný šátek a na něm pergamen s kusy voňavé, opaprikované slaniny. Uprostřed dobrot ležely brýle s černými obrubami, skleněné nádobky na papriku, na sůl a básníkův zubící se umělý chrup.
Jan Skácel žmoulal bezzubými ústy chutná sousta, nožem posunoval papír se špekem a četl noviny. Rudé právo.
Básník obědval, listoval ve velkých plachtách, nevěřícně kroutil hlavou a zle se mračil.
 "Dobrý den, mistře, co vy tady?"
,,Bunžíruju, chlapče, bunžíruju."  Řekl básník a hbitě zasunul do úst odložený chrup.
,,Mistře, moje maminka také říkávala, když jí něco chutnalo: Bunžíruju, chlapče, bunžíruju…"
,,Šak já vím, šohajku, za Starú Breclavú u tej boží muky… A co vy tady? Na ministerstvu?"
,,Jo, kvůli výjezdu."
,,A dobrý?"
,,Dobrý, mistře, mám radost."
,,Je to na vás vidět. Já byl u Seiferta. Ještě pořád píše, ale ta pozornost oficialit ho udolává. Co dostal Nobelovku, tak se všichni můžou ztrhat. Měl velkou radost, že jste mu uvedli Píseň o Viktorce. Vyprávěl jsem mu, jakou krásu vytvořila Eva Tálská a Miloš Štědroň, chtěl by inscenaci vidět, ale už mu dělá problém i chůze po bytu… Tož to máte tak, je nám tu daná jenom chvilka malá…
Praha je hezká, když na ni svítí slunce, viďte.
Šel jsem po Příkopech, chrám Marie Sněžné zářil, jako za mých mladých let. Doufám, že jste si naší stověžaté matičky užil také.
Koukněte, těch lidí kolem…
Tady se dobře sedí a chleba chutná jako doma. Nabídněte si! Slanina je pravá, ze Slovácka, nebo chcete raděj slivovičku. Dal mi ji Seifert, on už nepije…" 
 
Je tomu již více než dvacet let, co nás Jan Skácel, který měl nad očima havrana, opustil navždy…
Na zahradu u zastávky Malostranská se už nedostávám, neboť do Prahy nejezdím. Není proč.
Obrázek s bunžírujícím básníkem na kamenném stolci však v hlavě nosím jako klenot stále. 




Najdete nás na Facebooku: Facebook




Zen shop a masáže Relax
bolesti zad, hubnutí, relaxaci to vše získáte pomocí masáží nebo terapie tradiční čínské medicíny doplněné bylinnými přípravky z TČM nebo ajurvédy



reklama