Úvod > volný čas > O výuce herectví

O výuce herectví

Rubrika: Souvislosti    Vyšlo:
Autor:    Foto:SXC
O výuce herectví

Když jsem před mnoha lety dělal pro brněnskou Rovnost rozhovor s tehdy osmdesátiletým hercem a pedagogem někdejší katedry herectví Janáčkovy akademie múzických umění, výtečným hercem Mahenovy činohry Rudolfem Krátkým, položil jsem mu otázku: „Pane profesore, proč jste tak brzy, dle mého názoru velmi předčasně, opustil post vyučujícího hereckou tvorbu?“ 
Můj bývalý kolega se na mě dlouze zadíval, pak se usmál a odpověděl: „Myslím si, že jsem odešel přesně v čas.“
 
Statný, zdravím kypící, elegantní pán měl tehdy dobrou náladu, natáhnul své dlouhé nohy, upil z šálku něco čaje a začal řeč o tom „proč“.

 

 

Práce na JAMU byla pro mne potěšením, měl jsem ji strašně rád. I když, ona to vlastně ani práce nebyla, spíš poctivá dřina, kterou jsem bral jako svého druhu poslání.
Často jsem o sobě slýchával, že mi nadání učit bylo dáno. Snad ano.   
 
Ovšem výchova herce je velmi složitý proces. Stohy knih jsou o tom sepsány.
Vše začíná přijímacími zkouškami. To není jenom tak, vybrat z tří set přihlášených osm vyvolených, odhadnout ve které dívce, ve kterém mladíkovi je ukryto to, čemu se říká talent.
Co to vlastně je, ten talent, v čem spočívá, jak ho objevit, jak odhadnout jeho míru.
Člověk musí mít čich a štěstí. Byl jsem přešťastný, když se mi podařilo objevit někoho s danostmi pro divadlo, film, televizi.
Je to takové rýžování zlatých zrníček ve velké lidské hromadě.
Najít jedinečný, zapamatovatelný, neokoukaný typ, bylo vždy tou největší výhrou.
Některé ročníky se obzvláště vyvedly. Škole se podařilo vychovat velké osobnosti českého divadla. Třeba Láďa Županič, skvělý herec, výjimečný ředitel pražského divadla v Karlíně, nebo Alfred Strejček, Franta Derfler, Jana Hlaváčková, Jana Andresíková, chlapče, těch bylo a je.
 
Vždycky jsem si myslel, že v každém svém ročníku budu mít jednoho neobvyklého, mimořádného herce nebo herečku. Kdepak, chlapče, velmi brzy jsem zjistil, že jsou jenom určité lidské typy, které se opakují v sobě podobných mutacích.
Rozumíš, něco jako u operety. Milovník, mladokomik, starokomik, ale to přeháním. I když, abych pravdu řekl, byl to jeden z důvodů, proč jsem výuku pověsil na hřebík, proč mě přestalo kantorství bavit.
 
Když jsme dělali v Martě Nebe na zemi Voskovce a Wericha, to bylo někdy v 1964, měl jsem obrovskou radost, všechny nás ta velká sranda vzala. Chlapče, vzpomínáš na ty narvané sály, jak diváci nadšeně řvali a aplaudovali? Některé repliky zdomácněly natolik, že se staly slogany: „Jsme jen chudí služebníci Jovišovi, sami na chleba nemáme, viď?“
Kdeže loňské sněhy jsou…
 
Přišel čas a já se přistihnul, že k tomu všemu vyučování nemám ten správný vztah, prostě - najednou jsem se na to necítil. Abys mi rozuměl, to není jen tak, přijít před dychtivé, na jevištní kariéru se těšící kluky, holky a dokázat je nadchnout pro zvládání řehole naučení se základům herecké tvorby. Znáš to sám, mladý herec něco přeskočí, obejde a celoživotní malér je na světě.
 
Co já se navymýšlel osobních plánů výuky, postavených na rozboru předpokladů toho či onoho pro osobité herectví. Nikdy jsem se nesnížil k předehrávání, všechny jsem vedl ke skutečné vnitřní tvorbě opřené o základní technické disciplíny – dýchání, zvládnutí zpěvu, jevištní řeči, jevištního pohybu. Především jsem dbal na zvučnost, nosnost a příjemnost hlasu. Herec bez hlasu je neštěstí. Chodí po jevišti, prožívá, cítí se být v roli, ale divák mu nerozumí, protože ho neslyší.
 
Mí žáci museli o sobě i psát. Jací jsou, z jakého prostředí přicházejí, co mají rádi, k čemu inklinují. I povídky psali. A dbal jsem i na cvičení herecké paměti, protože herec, který se nedokáže naučit předepsaný text je nepoužitelný. 
 
Vždy to byla velká odpovědnost přijmout a nasměrovat mladého člověka na hereckou dráhu.
 
Učil jsem v tandemu s profesorkou Jarmilou Lázničkovou, rozuměli jsme si, výborně se doplňovali, ale když jsem jednoho dne vycítil, že i ona ztratila ten správný zájem, řekl jsem si s básníkem: „Bylo to překrásné a bylo toho dost“!  Ať tu naši řeholi zkusí jiní, potřebnější. Jako vodník Ivan v Jiráskově Lucerně jsem zaříznul svých dvanáct štik stříbrných a šel jsem.
 
A teď už také půjdu, mám představení u Mrštíků, hraji Wolanda v Mistru a Markétce od Bulgakova. Strašně moc slov na mou starou hlavu ubohou. Jo, už to není, chlapče, jako dřív, musím se jít tvrdě připravit, přeříkat si text, osahat rekvizity, nasoukat se do kostýmu, do večera mám co dělat.
Stáří, chlapče, je trestem za dlouhověkost. Nevěříš? Nemusíš tomu věřit, ale věř, že to tak je! Jednou si na mě vzpomeneš…
Přijdi se na Bulgakova podívat, je to moc hezké představení.
 
Do divadla jsem se tehdy nedostal, inscenaci jsem viděl až ze záznamu pořízeného Českou televizí. Profesor Krátký v ní byl fantastický.
 
Rudolf Krátký se dožil téměř 89 let. Zemřel 13. dubna 2009. O pět dnů později jsme se s ním rozloučili v chrámu sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce. 




Najdete nás na Facebooku: Facebook




Zen shop a masáže Relax
bolesti zad, hubnutí, relaxaci to vše získáte pomocí masáží nebo terapie tradiční čínské medicíny doplněné bylinnými přípravky z TČM nebo ajurvédy

Výživa pro fitness a kulturistiku
Cvičíte, hubnete, posilujete? Navštivte náš shop s výživou pro vás! Spalovače tuků, carnitin, kreatin, proteiny a další doplňky



reklama