Úvod > volný čas > Pod obrazem Dušana Ždímala

Pod obrazem Dušana Ždímala

Rubrika: Náš tip    Vyšlo:
Autor:    Foto:SXC
Pod obrazem Dušana Ždímala

Vzpomínání na doby minulé, na Provázek, na božského výtvarníka Dušana Ždímala, na studentské divadélko Marta a trochu i na Václava Havla

V ložnici, nad manželskou postelí nám visí plakát k provázkovské inscenaci Terapie. Kouká z něho červený nos a bujará kštice klauna Polívky, deformátorem zohyzděná tvář herce Goldflama s brejličkami a velkou pleší i bystré oko panovačné dámy vykukující z chomáče vlasů. Nad trojicí hlav se vznáší velké okruží svatozáře, které vprostřed trůní rozčepýřená kvočna. Slepice.
Autor Dušan Ždímal mně k tomu kdysi dávno řekl: „Tady to vidíš, Jardo, slepičí pošetilost v praxi. On se ten kur domácí domnívá, že se z lidských hlav vyklube něco dobrého.“
Rád jsem pozoroval bohémsky rozevlátého, usměvavého výtvarníka při práci. Pravda je, že mi k tomu moc příležitostí nedal. Provázkem vždy jenom prolétl, to když na scénách vytvářel detaily nebo do nich zapracovával připomínky režisérů.  Vždy s chrchlavým pousmáním a s vyhrnutými rukávy.
 
Chlapisko v kožené bundě s černým knírem pod nosem, bohatýrskou hřívou havraních vlasů. Jednou mě překvapil: „Jardo, ty jsi vlastně takový malý kaskadér, trochu jako já, líbíš se mi, taky do všeho padáš po hlavě. Já jednou vypadl z okna, ze čtvrtého patra, proletěl jsem korunou košatého stromu a dopadl na hubu. Věříš, že se mi celkem nic nestalo? Člověk musí umět padat. Tedy modráky jsem měl po celém těle, vlastně jsem tehdy hrál mnoha barvami. Pastelovými. Ruce mi zůstaly celé, tak jsem si z té barevnosti vzal základ pro své malování. Znáš mě, tak to musíš vidět, nebo ne? Jo, Jardo, je dobré naučit se padat, dá se z toho i něco vytřískat. Přinejmenším přežiješ. Ovšem nejlíp uděláš, když se naučíš mít štěstí…“
Bylo to o pauze generální zkoušky na inscenaci Bolka Polívky Šašek a královna. Vedl řeč, natíral štětkou královský trůn klihem a lepil na něj kusy jutoviny. Dolepil, zachrchlal: „Teď to musí trochu oschnout, půjdu si bafnout a pak to dodělám, tak čau!“
Odešel, nějakému zvídavému dítěti se zachtělo zkusit vládnutí, sedlo na trůn a přilepilo se. Dost ječelo. Jeho maminka taky.
Přišel Dušan s kyblíkem červené barvy a řekl: „Madam, proč jste tak krásná? Mít čas, tak bych vás chtěl malovat. Madam, to nevíte, že děti a psi na jeviště nepatří? Ten klíh ale tak smrdí, že budete muset synáčka vykoupat.“  Namočil štětku a několika máchnutími potřísnil nalepenou jutu: „Nachová, Jardo, vidíš, teď je to ono. Lidské kůži chyběla šaškovská krev.“ Rozkašlal se a začal sípat.  Byl astmatik.
 
Dušan se vevalil do mé kanceláře u věčně zurčícího výtahu: „Ahoj, kamaráde, posílá mě Džema, že máš prima šmajchl kabinet, tak ti ho jdu trochu zkolaudovat.“
Zůstal stát mezi dveřmi: „Do prdele, to teda nevím, jakou má Džema představu o šmajchl kabinetu, dyť se sem nevejdu já, natož abych se vešel ve dvou. Na výšku snad jo, ale že by vleže?“
Sednul si na jednu ze tří židliček: „Nesu ti ukázat plakát k Terapii, Džema říkal, že ho musíš zanést na „káenvé“ nechat schválit. To je fakt?“
„Jo, všechno tam musím nosit. Scénáře, programy k inscenacím, plakáty…“
„Dost dobré, pane šéf!“
„Dost.“
„Mám plakát zabalený v baličáku, chceš ho vidět?“
„Já nevím, je zabalený pěkně, úhledně převázaný provázkem?“
„To víš, otázka stylu, jsme na Provázku. Kamaráde, pastel na kartonu. Raději se podívej, ať není problém, já už plakáty dal vytisknout. Zítra ti je přivezou…“
Začal rozvazovat smyčky a uzlíky.
„Být připraven, to je oč tu běží.“  
Sundal z kartonu balicí papír, vzal obraz do rukou: „Člověče, kam to tady položit? Ten Džema je pako, tady není kam položit obraz, natož ženskou. Mám vyjít s plakátem na chodbu, abys měl trochu odstup?“
„Seď, Dušane, seď! Tedy, Dušane, tohle je paráda, tenhle plakát!“
„Viď. Terapie. Ironický pohled na lidský rod. Není to až moc?“
 „Proč? Nádhera! Dušane, a co to oko, jak tady vykukuje?“
„To je oko, co střehne Bolka. Božské oko paní Chantal…“
„Aha. Tak ten plakát zase zabal, ať na České nebudím velkou pozornost.“
„Klidně.“
Dušan obraz pečlivě balil a ještě pečlivěji obvazoval provázkem: „Oni tady v tom Státním divadle jsou šprýmaři, viď? Oni ti dali tuhle malou špeluňku, protože se domnívají, že jsi šéf malého divadla, pitomci.“
Dovázal uzlíky i smyčky: „Až ti plakát schválí, tak si ho nech.  Je tvůj. Od kamaráda Dušana na památku. Šťastné pořízení, šéfe!“
 
Na brněnském zlatém kříži jsem potkal rozjařeného dramaturga Státního divadla Otu Řídkého: „Kam valíš, vole? Co to vlečeš?“
„Nesu Ždímalův plakát na schválení.“      
„Neblbni, originál od Ždímala? A to ho neseš jenom tak, pod paždí? Nebojíš se, že ti ho někdo šlohne? Originál od Ždímala?“
„Oto, pastel na kartonu. Bolkova Terapie.“
„Ty vole, to jsou věci! Tak to radši val, budu se za tebe modlit, jak jsem pohan.“
 
Plakát se líbil, jenom trochu vadilo, že je poněkud ošklivý a málo optimistický. Večer jsem v kanceláři u věčně zurčícího výtahu karton vybalil, postavil jej na dvě židličky a okouzleně se na Dušanovo dílo díval.
 
Za dva dny přiběhl do mé pracovny u věčně zurčícího výtahu režisér Scherhaufer: „Jarošu, co to tady máš? Veď to je plakát k Terapii. Co to tady má co dělat?“
„To je můj plakát. Ždímal mi ho daroval.“
„Co to meleš, můj milý? Jaké daroval? Plakát patří Provázku! Ždímalovi ho zaplatilo Státní divadlo, tak ti nikdo nic nemohl darovat. Daj ho sem!“ Vzal plakát pod paži a odešel…
 
Za dva roky zaťukal na dveře pracovny u věčně zurčícího výtahu Dušan Ždímal: „Jardo, dělám soubornou výstavu svých plakátů, potřeboval bych na měsíc půjčit plakát k Terapii. Neboj se, já ti ho zas po výstavě vrátím…“
Později jsem si na pokladně Divadla na provázku jeden vytištěný exemplář plakátu k inscenaci Bolka Polívky Terapie koupil, dal jej zarámovat a zavěsil ve svém bytě nad manželskou postel. Své ženě Kateřině na otázku: „A pod tím budeme spávat?“, jsem odpověděl: „Ano, je to koupený dar. Připomínka ironického pohledu autora na lidský rod…“
 
Život šel dál. Zemí zatřásla sametová revoluce a rozlomila náš stát ve dví. Opustil jsem Provázek, odešel do služeb Janáčkovy akademie múzických umění a rozproudil rekonstrukci plísní prolezlého studentského divadélka, dnes známého pod názvem Studio Marta.
Manželka i naše děti si na plakát Terapie visící nad manželskou postelí zvykly.
Na podzim roku 1994 jsme v Martě chystali uvedení nové divadelní hry pedagoga Ivo Krobota „Po letech“. Režisér Krobot přizval do svého tvůrčího týmu i výtvarníka Ždímala.
Zase jsem měl možnost dívat se Dušanovi pod prsty. Sledovat ho, jak chodí s kyblíčky, jak tahá kulisy, jak je maluje a natírá. Na jednu z nich nakreslil červené srdíčko a černou barvou, drobným písmem napsal: „Havel na hrad!“
„Poslouchej, kaskadére, Marta se ti povedla. To je dílo. Ale řekni mi upřímně, co je pravda, Brnem se traduje, že jsi variabilní prostor, kovové ochozy, strop i pojízdnou lávku okopíroval z nového Provázku, že jsi k tomu všemu přidal jenom posuvnou elevaci, je to tak?“
„Dušane, pravda je, že mám doma nad postelí tvou Terapii. Denně na ni koukám a přemýšlím, co bylo dřív, vejce nebo kuře? Studio Marta se po rekonstrukci otevíralo daleko dřív než Provázek. My tady už uklízeli po zednících, když do Marty přišel Scherhaufer, a všechno to tu zrentgenoval. Okamžitě zastavil stavbu nového Provázku, angažoval tvůrce Marty architekta Konečného a ten své nápady z Marty přenesl a prodal i do rozestavěného sálu divadla na Zelném rynku.“
„Takže, velký Provázek je vlastně malá Marta, rozumím tomu dobře?“
„Dobře, Dušane, dobře tomu rozumíš. Je to jako v sexu, větší bere.“
 
Premiéra Krobotovy novinky „Po letech“ se stala událostí. Marta praskala ve švech, o inscenaci se hodně psalo, její sláva se šířila. Vždyť to byla první dramatická reflexe na současnost, která mapovala názory studentů na velký historický zlom v naší společnosti.
Mezi studenty se začalo povídat, že se o uvedení Krobotovy hry zajímá sám prezident Václav Havel, kterému s rozpadem Československa končila prezidentská mise. 
Exprezident Havel skutečně do Marty přijel. Bylo tomu chvíli po ukončení jedné reprízy představení „Po letech“. Nadšení diváci vytvořili milovanému politikovi špalír a nechtěli z Marty odejít, ale na požádání doprovodné exprezidentovy svity se pomalu vytráceli. Do foyeru se nahrnula plotna brněnských kumštýřů, pod bohatýrským knírem se na mě smál Dušan Ždímal: „Kaskadére, velký Provázek na tebe myslí…“  Vedle Dušana šla sošná blondýna. Všichni se usadili na stoličky k barovému pultu. Přistoupil ke mně poradce exprezidenta Petr Oslzlý a představil mě panu Havlovi: „Václave, tak to je ten člověk, co jsem ti o něm tolikrát vyprávěl. Náš odchovanec, muž, kterého Provázek převychoval, šéf Marty Jaroslav Tuček.“
„Ano, ano, tak to jste vy, mže… Tak si tu vaši Martu prohlédneme, že…“
Vedl jsem vzácného hosta do sálu, kde stála dekorace inscenace „Po letech“. Exprezidenta okamžitě upoutala kresbička červeného srdíčka s titěrným přípisem: „Havel na hrad!“. Pan Havel se na chviličku zarazil, pak se mu na tváři objevil úsměv: „To je milé, mže.“  Když procházel dveřmi, nenápadně srdíčko i větičku pohladil dlaní.
Procházeli jsme zákulisím. V dívčí šatně se na pana Havla vrhaly půvabné adeptky herectví a jedna z nich, roztomilá, krásná blondýnka dokonce vzala pana Havla za ruku…
Šli jsme po schodech do horního patra, pan Havel se dožadoval možnosti telefonovat. Zavedl jsem ho do místnůstky techniky, ukázal na židli u stolu a na telefonní aparát. Exprezident Havel se posadil, na jeho klín usedla blonďatá adeptka, vzala do něžné ručky sluchátko, vytočila číslo, řekla: „Ahoj, mami, nelekni se, někoho ti předám…“
„Halo, tady Havel. Václav Havel, mže. Dobrý večer, vážená paní, chci vám jenom říct, abyste se nestrachovala o dceru, že. Je tady s námi. Ano, ano. Václav Havel, mže. Neobávejte se, že. Budeme tady déle, že. Jsme v Martě, ano, mže.“
Běžel jsem do foyeru. U baru seděl Dušan Ždímal, rukou objímal svou tuze pohlednou blondýnu: „Jardo, dobrý? Co Havel? Spokojený? Nápisek se mu líbil? To jsem měl na něho políčený.“
Vrátil jsem se do místnůstky, technik Bohouš držel v dlaních do ručníku zabalený telefonní aparát jako svátost: „Šéfe, musíme ho uchovat pro historii. Telefon dám do vitríny, namaluju k němu ceduli „Havlův telefon“ a začneme vybírat vstupné.  Bude na kafe.“
Po půl hodině mě ve foyeru odchytil technik Jenda: „Šéfe, je zle, pojďte se na něco podívat!“
V místnůstce techniky bylo boží dopuštění. Převrácené židle, vymlácené okno, dvířka od skříňky na nádobí se viklaly na jednom pantu, na zemi ležely střepy z hrníčků, telefonní přístroj trčel zapasovaný v proražené okenní tabuli, sluchátko bimbalo pod parapetem.
„Proboha, kdo to udělal?“
Technik Jenda zalkal: „Ždímal…“
„Dušan?“
„Jo, váš kamarád Dušan! Chtěl mě tím telefonem zabít. Prý mu nikdo nebude šahat na holku. Vzal aparát a hodil ho po mně. Pak házel hrníčky a chtěl na mě převrátit i celou linku, ale naštěstí se rozkašlal a začal se dusit. Potom hledal ve své bundě nějaké prášky, bundu roztrhnul a upadl. S Bohoušem jsme v bundě krabičku s patáky našli, nacpali mu dva do pusy a dali mu napít vody. Když se Ždímal vzpamatoval, tak ho Bohouš odvedl dolů do Foyeru. Horror, šéfe, horror!“
„Jendo, vy jste Ždímalovi šahal na holku?“    
„Já, šéfe?“
„Tak Bohouš šahal Ždímalovi na holku?“
„Né, šéfe. Bohouš ne.“
„Tak kdo?“
„Šéfe, hádejte, kdo je tady na blondýnky…“
„Na blondýny jsem tady já, ale já Dušanovi na holku taky nešahal…“
 
Léta běžela, já slavil ve slavném studentském divadle Studiu Marta šedesátiny. Mezi gratulanty se objevil poněkud bělovlasý bohém s bělostným knírem pod nosem, Dušan Ždímal: „Jardo, kaskadére, donesl jsem ti vinš, obrázek. Máš ho pěkně zabalený v balicím papíru, převázaný provázkem. To abys měl památku na kamaráda, na Provázek a taky je to splátka za ten rozmlácený telefon a hrníčky. Člověče, tak tobě je už tolik? Kde si k těm rokům, proboha, přišel?“
Dárků bylo mnoho. Stavěl jsem je na stoly, na podlahu, na divácké židle…
Dušanův obrázek jsem rozbalit nestačil, někdo mi ho někam odnesl a zřejmě už zapomněl vrátit. Dodnes nevím, co na něm bylo. Možná pastelové křivky krásných blondýn. Škoda, mohl jsem obraz dát zarámovat a pověsit na zeď vedle rozšklebené Terapie. 
Dušan už není, zůstala mi jen ta reprodukce jeho plakátu a vzpomínky na zlatou, převratnou dobu, ve které se umění u nás tuze dařilo…  
V brněnských Lužánkách zasadily Dušanovy děti strom a nazvaly jej stromem Ždímalovým. Až jednou ten strom vyroste a rozkošatí se, možná se stane, že někdo vedle něj postaví vysoký dům. To pak bude jakási relativní naděje, že z okna čtvrtého patra toho domu, do košaté a zelené koruny Ždímalova stromu opět vypadne božský mladý malíř s bohatýrským knírem pod nosem a ten mi k mým setinám namaluje lepé a nohaté Dušanovy blondýny.  

 

 

 (vysvětlivka pro pozorné čtenáře: „Džema“, přezdívka pro organizátora návštěvnosti DNP Františka Jemelku; Peter Scherhaufer, režisér, zakládající člen Husy na provázku, jeden z uměleckých šéfů DNP; Petr Oslzlý, umělecký šéf a dramaturg DNP, nynější ředitel CED Brno; Bolek Polívka, světově proslulý mim a herec DNP; Arnošt Goldflam, herec, dramatik, spisovatel, režisér HaDivadla. 
Česká, ulice v Brně, součást pomyslného zlatého kříže města. Lužánky, veřejný městský park)

 



reklama