Úvod > volný čas > Potkal jsem se s kmetstvím

Potkal jsem se s kmetstvím

Rubrika: Náš tip    Vyšlo:
Autor:    Foto: archiv autora
Potkal jsem se s kmetstvím

Když v životě dojdete do určitého bodu, najednou zjistíte, že je z vás kmet. A každý se s touto situací vyrovnává po svém…
 
Cítil jsem se dobře, protože jsem ukončil všechny své pracovní povinnosti a začal žít životem spokojeného mladého penzisty.
Ráno jsem si pospal, nasnídal se v poledne, opět ulehnul, abych se probudil až večer. Má mladá manželka mě omyla, namazala vonnými mastmi a nabídla kafíčko. Potom jsme vesele zalehli a štěbetali rozkoší do nočních přikrývek.
Ráno jsem si opět pospal, nasnídal se v poledne a opět ulehnul.
Po týdnu mě žena vzbudila brzo ráno: „Jestlipak víš, muži můj, že právě dnes ti je rovných sedmdesát.“
„No dobře, ženo má, sedmdesát. A kvůli tomu mě budíš tak časně?“
 
Vydal jsem se do ulic. Okamžitě se ke mně hrnuli starci a kmetové všech kategorií i vrstev.
„Tak ty už máš taky sedmdesát? No to bych do tebe, člověče, nikdy neřekl, tak sedmdesát!“
„Sedmdesát.“
 „No, na sedmdesát, chlapče, vypadáš mladě, opravdu máš sedmdesát?“
„Opravdu.“
„A chutná ti?“
„Chutná.“
„Tak to máš jistě vlastní zuby.“
„Mám.“
„Tak to ti chutná, to jsi pořád šohaj“.
„Jsem.“
„A co stolice? Pravidelná?“
„Pravidelná.“
“ A, chlapče, co moč? Moč drží?“
„Drží, dědečku, drží.“ 
„Že ani nekulháš…“
„Nekulhám.“
„A volit chodíš?“
„Chodím, vždyť nekulhám.“
„Máš recht, kam bys došel, kdybys nechodil volit.“
 
Tuze starý soused, děda s holí zaskřehotal: „Když ši še, šynáčku dožil, tož vítej meži náš kmety, milý kmete! A ušmívej še, teď už ti to půjde šupem a jenom ž kopče.“
„Děkuji za přivítání!“
„Čože, šynáčku? Já šem hlušší, mušíš trochu žvát, víš!“
„Cože musím, nějak vás, pane, neslyším…“  
 

 

 

A vtom mi to začalo. V té chvíli jsem si uvědomil, že se propadám do ticha, že je mi skutečných sedmdesát. V mém těle se cosi neviditelného zlomilo, polámalo, co pro něj dosud bylo hračkou, tomu se na paty začaly lepit bolest a svízel, neboť jsem kmet! 
Nezbylo mi, než si na milé kmetství zvykat.
Velmi brzy jsem zjistil, že dědoušci měli pravdu, kmetský věk není vůbec kusem žití veselého, ba naopak…
Záhy jsem začal tušit, že v kmetství jde člověku v podstatě o život!
 
Od té chvíle jsem se začal ploužit po oběžné dráze, lékařská ordinace, nemocniční ambulance, nemocniční lůžko, lékárna, jako poněkud vadný satelit.
Do mozku se mi zarylo, že kolena, ramena, lokte, holeně, šíje, hlavu i krk mám jenom proto, abych mohl pojmenovat konkrétní oblast bolesti.
Okamžitě jsem také poznal skutečnost, že mi kmetství leze do důchodového rozpočtu i do celoživotních úspor.
Hořké, odporné, oblé, zploštělé, kulaté, rosolovité, sypké i tuhé patáky, kapky, vodičky, masti, oleje, gely, to všechno stojí peníze, moc peněz.  
I když mám lékařskou péči zaručenou ústavou zdarma, popovídání si s odborníky ťukajícími do klávesnic počítačů se mi také pěkně prodražuje. Jedna návštěva ordinace za třicet, ošetření na pohotovosti za stovku, poležení v nemocnici také za stovku na den. U zubaře je vše ještě dražší.
Těch peněz, bože můj, těch peněz.  Kmetství bolí a leze strašně do peněz!
 
Zaangažoval jsem svou manželku do natírání bolavých míst, vlastně do masáží celého těla, po lžících polykám hnusné lektvary, popíjím kozí jogurty a piji smrdutá léčivá thé.
Ač nesnáším čekárny ordinací plné pokroucených, bolavých pacientů, plížím se za doktory a dožaduji se léčby. 
Zvykám si i na nejhorší, chodím na hřbitovy, do krematorií, dokonce jsem pronikl do nemocniční pitevny, abych si zvyknul na myšlenku, že kmeti jsou opravdu lidmi smrtelnými.
 
Jako sedmdesátiletý kmet mám jedinou výhodu, všechny mé výpravy za ztraceným zdravím podnikám brněnskou městskou dopravou zdarma. Zatím…
Včera jsem seděl zhroucený na sedadle tramvaje, dva mladí muži za mými zády vedli prapodivnou debatu: „Podívej se na něj, jak si tady sedí, jistě má dost času, jistě má svůj důchod.“
„Asi má. Celý život dělal, tak teď má důchod.“
„Teď na něj dřeme my!“
„On celý život také dřel na jiné.“
„Připouštím. Ale pochop, on teď bude živý klidně do takových devadesáti let a my ho budeme pořád živit. Chápeš, co je to za bordel?“
Raději jsem se vyšoural z tramvaje do deště…
 
I chvilky milé, oslavné se mi začaly zvrtávat a dříve pohodové příběhy jdou jaksi šejdrem.
 
Nedávno jsem byl přítomen připomenutí osmdesátých narozenin vskutku významné brněnské osobnosti. Stál jsem v dlouhatánské frontě gratulantů. Starší, fešná dáma vedla za mými zády dlouhý monolog: „Těch kytek, těch kytek, plné dva stoly a už támhle nesou třetí. Jako katafalk. A další kytka a další.  Co s tím, holka, bude dělat? Jíst se to nedá, a za dva dny to smrdí, až z toho bolí hlava.
Já už radši neslavím. Fakt! Naposled jsem slavila šedesátiny. Kytek plná vana, odér jako v opičárně.
Kytky nevydrží. Musíte je probírat a shnilé nosit do kontejneru.
Deset dnů se nekoupete, protože si ve vaně hoví ty vadnoucí lilie! 
Jé, koukejte, teď donesli obraz. Lidi milí, na co obraz? Vždyť jich má doma plné stěny. No, dobře, dobře, obraz. Doufejme, že je to originál a olej. Olej vydrží a dá se zpeněžit.
A zase kytka, teď dokonce pugét a další kytka. Jako v krematoriu.
To je takový typicky český, hloupý, pitomý zvyk! 
Vezměte si, kdyby lidé namísto téhle nestravitelné flóry, dávali obálky s penězi, to by potom bylo.
Schválně, dneska je kytka tak za tři sta, tamta, co ji teď nesou je ovšem za víc, tak za pět. Ta se stuhami bude za sedm, ta veliká vedle ní za osm a tamta cizokrajná, s těmi červenými zobáky, tak tu bych typovala na takových bratru dvanáct stováků. 
Vážení, odhaduji, že je té zeleniny celkem za třicet tisíc. To by byl příspěvek k důchodu.        I vnoučci by si přišli na své. Takhle, co z toho bude holka mít, dá to do vany, zrovna jako já.“



reklama