Úvod > volný čas > Za dveřmi ordinace…

Za dveřmi ordinace…

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto: archiv autora, SXC
Za dveřmi ordinace…

Že kmetství musím brát opravdu vážně, mně připomněla má oční víčka, na kterých se mi počaly objevovat prapodivné bouličky a výstupky. Oči zatékaly a já přestával vidět.  Vydal jsem se na polikliniku, zaplatil třicet korun a čekal na ošetření…

 

 

Nemluvný lékař mi na kovovém přístroji foukal na pravou, pak na levou bulvu, řekl, že tlak je v pořádku, ale že s těmi bouličkami musím na ambulanci do nemocnice.
V nemocnici jsem opětovně zaplatil třicet korun a způsobil skandál, protože mě nechtěli přijmout, že nemají operační hodiny.
Zvyšoval jsem hlas, že mám zateklé očí, že špatně vidím, že mě přece musí ošetřit, když jsem si zaplatil a oni argumentovali, že mě měli ošetřit na poliklinice, že pan doktor z polikliniky má pro takovéto zákroky aprobaci, ať se k němu vrátím…
Řval jsem!
Nu, nakonec jsem byl prohlédnut. Opět mi pofoukali bulvy, levou i pravou, řekli: „Tlak je v pořádku“, předepsali mast, a abych se dostavil za dva měsíce, že se ty bouličky buď ztratí,  nebo mi je potom operativním zákrokem odstraní.
Zavzlykal jsem: „Vždyť je to za strašně dlouho, za dva měsíce oslepnu!“
„Tak se vraťte na polikliniku k panu doktorovi!“
„Vážení, k panu doktorovi na polikliniku jedině pro úmrtní list!“ Nasadil jsem si brýle a šel do lékárny připlatit si za léky.

 

 

Za dva měsíce, třináctého září jsem si koupil za třicet korun tiket a zamířil do očního salonu nemocnice, kde jsem obdržel pyžamo, že půjdu na operaci. Převléknul jsem se, uzamknul své svršky do nabídnuté skříňky a odkráčel na operační sál. Zaklepal jsem a vstoupil. Statečně, důstojně, v plandavém pyžamu, v ruce třicetikorunový glejt.
K mému údivu jsem se ocitnul v lůžkovém pokoji, před nemocnými zraky tří starších dam. Ztuhnul jsem. To nebudou dvéře do operačního sálu. Chtěl jsem se dát na ústup. Dobře naladěná sestra v modrém plášti mě vzala něžně za ruku: „Dobrý muži, musíte počkat, jedna operace se nám protahuje.“
Pak do pokoje vstoupily lékařky v bílých pláštích. Jedna z nich mě uchopila bradu, dlouze se mi zakoukala do očí: „Tohle já dělat nebudu, jdu se najíst. Kláro, ať to vezme Soňa!“ Opláštěné ženy zmizely.
Dobrou půl hodinu jsem seděl u stolku nemocničního pokoje v pyžamu a byla mi zima. Jektal jsem zuby, tři poloslepé zarytě mlčely. Čekaly na operaci a zřejmě měly strach zrovna jako já.
Otevřely se dveře, z operačního sálu vyváděla sestra bílými klapkami zaslepeného, statného muže. Promlouvala k němu jako k dítěti: „Zvedáme nožičky trošičku víc, abychom nezakopli. Teď půjdeme doprava…“
„Sestro, jsem slepý, nevidím…“

 

Přistoupila ke mně jiná sestra: „Tak, dobrý muži, půjdeme!“
Z její laskavosti mě zamrazilo v zádech.
Vešli jsme do vedlejší místnosti, malého operačního sálu, kde panoval divný zmatek.
Tři sestřičky v modrých pláštích uklízely, vytíraly podlahu, nosily bílé plachty, nerez hrnce, třískaly jejich poklicemi, do zelených pytlů házely růžové skleničky. Jedné z nich se podařilo upustit chirurgické nástroje i s miskou. Třísklo to hrozně. Leknul jsem se.
„Dobrý muži, půjdeme!“ Sestřička v modrém plášti mě opět vzala za ruku a vedla za roh, do jakéhosi výklenku, k prapodivnému stolu: „Lehněte si!“
Vysoukal jsem se na katafalk a urovnal pyžamo. Sestřička mi vstrčila pod kolena hadrový válec a přikryla mě bílým prostěradlem.

 

Přiblížila se půvabná dívka v bílém plášti, blonďatý anděl mi osahal studenými prsty lícní kost i bolavé víčko: „Cítíte něco?“
„Ano, cítím, jste strašně studená.“
 Bílý anděl řekl: „Venku je zima.“ 
Ležel jsem na operačním stole a byla mi také zima. 
„Teď vám zakapu oko.“
„Když myslíte, paní doktor…“
Zakapala. Zastudilo mě to.
„A teď pozor, budeme píchat do víčka…,“
Zatnul jsem zuby.
„Byli jsme stateční, že to nebolelo? Nebo snad ano? No, to nic…“

 

Cosi za mou hlavou třísklo. Leknul jsem se a povyskočil.
„Nenechte se rušit, pane, sestře zase upadla miska. A teď, pozor, otáčím vám víčko, to už byste cítit neměl. Viďte, že to necítíte?“
„Asi ne.“
„Tedy, pane, to je pěkné zrno, no, to musí ven. To musí pryč.  Mám to vyříznout?“ 
„Když už jsem tady, paní doktor.“  
„Tak koukněte nahoru, pane! Dobře koukáte, pozor a je to. No jo, to už mělo být dávno venku. Proč jste s tím nepřišel dřív?“ 
„Když, vy jste jako boží mlýny, paní doktor, byl jsem tady už v červnu.“
Nějaký řezavý hlas řekl: „Jak dlouho budeš ještě řezat, Soňo? Spěcháme.“ 
Můj bílý anděl odpověděl: „Tak pět minut.“

 

Paní doktor mi něco pálivého kapala do očního vaku: „Máte to oko překrvené, proč jste si na něj něco nedával?“
Urazil jsem se: „Paní doktor, já jsem poslušný pacient, felčar z polikliniky mi předepsal mastičku Matrix, tak já si ji poctivě a denně vtíral pod víčko…“
„Celé dva měsíce?“
„Celé tři měsíce, paní doktor…“
„Aha, tak už ji zahoďte!“ 
„Proč, paní doktor? Ta mastička byla dost drahá.“
„Jistě, ale když se tato mast aplikuje delší dobu, může přivodit na oku šedý zákal.“
Modrá sestra ze mne sejmula operační rubáš: „Posaďte se!“
Posadil jsem se a drknul hlavou o jakýsi kovový lustr. Modrá sestra se na mě vrhnula, zachytila do náručí a snesla na pevnou zem: „Neuhodil jste se? Musíte koukat, dobrý muži a neskákat jako kůzle, vždyť už jste v letech! Tak abyste se nám nesložil.“
„Dámy, já mám problém i s tím druhým okem. S tím nezalepeným.“
„Copak?“
„Taky v něm mám nějakou bouličku.“
„Tak to s tím půjdeme do ordinace“, řekl můj bílý anděl a prošli jsme spolu dveřmi z operačního sálu do nemocničního pokoje, pak jsme šli chodbou, vstoupili do dalšího pokoje, kterým jsme se dostali do ordinace přeplněné pacienty posedávajícími na dlouhých lavicích a lékaři v bílých pláštích.
Bílý anděl požádal jednoho z pacientů, aby si odsedl a já byl posazen na jeho místo. Bílý anděl mi natočil hlavu ke světlu: „Ano, je tady boulička, to nic není, píchnu vám ji jehlou.“
Píchla mě do víčka. Trochu to štíplo…
„No, vidíte, ani to nebolelo, viďte?“
„Paní doktor, vy jste anděl!“
„Teď pozor, kápnu na to trošičku jódu, nejste na jód alergický?“
„Ne.“
Bílý anděl mi kápnul do oka dvě kapky jódu. Lidi milí, to vám byla bolest. Zaskučel jsem, vylítla mi noha a strefila něžného anděla někam, asi do holeně. Nevím, já na to neviděl. Já byl zaslzený a úplně slepý.
Až se mi přestalo jiskřit a já na jedno oko prohlédl, poděkoval jsem a dal paní doktor zmačkaný a upocený třicetikorunový glejt: „Paní doktor, bylo to u vás milé, pyžama jste mi nabídli, o bouličky připravili, užil jsem si. Za těch třicet korun, dost dobrý!“
Po týdnu mně víčka splaskla, přestala bolet a já opět uviděl svou krásnou ženu.
„Co mám vařit k obědu?“ Zeptala se.
„Co říkáš? Musíš mluvit víc nahlas, nějak tě neslyším…“
„Ach jo, prostě kmetství. Není co závidět!“




Najdete nás na Facebooku: Facebook




Zen shop a masáže Relax
bolesti zad, hubnutí, relaxaci to vše získáte pomocí masáží nebo terapie tradiční čínské medicíny doplněné bylinnými přípravky z TČM nebo ajurvédy

Výživa pro fitness a kulturistiku
Cvičíte, hubnete, posilujete? Navštivte náš shop s výživou pro vás! Spalovače tuků, carnitin, kreatin, proteiny a další doplňky



reklama