Úvod > volný čas > O hudbě, životě a rodině

O hudbě, životě a rodině

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Google+  Foto: archiv rodiny Petra Víta a Jindřicha Štreita
O hudbě, životě a rodině

Horkokrevné flamenco, romantická kytara, žhavá Andalusie, tři věci, které učarovaly hudebníkovi a skladateli Petru Vítovi. Letos už po deváté je promítl do festivalu španělské kultury IBÉRICA, jehož je dramaturgem. I přes nabitý program si spolu se svou ženou Cristinou našel chvilku na pár vět o hudbě, životě i rodině…

 

 

Jak jste se dostal ke kytaře, co by nástroji?
Petr: V naší rodině bylo umění jakousi přirozenou součástí života - otec hrál v orchestru, teta zpívala v opeře a dědeček Bohumil Pištělák byl známým mecenášem brněnských umělců.
 
Řekla bych, že od kytary k flamencu už není zas tak dlouhá cesta, kde jste ho potkal Vy?
Petr: Když mně bylo asi deset let, otec přinesl na kazetě nahrávku Manitase de Platy, ani nevím odkud, a mě tato hudba, jakoby z jiného světa, naprosto uchvátila. Totéž se mi stalo, když jsem už jako student konzervatoře poprvé uslyšel Paca de Lucíu. Ve flamencu jsem tehdy našel něco neskutečně silného, byla to muzika nasměřovaná jako šíp přímo do srdce...

 

 

Co pro Vás znamená, když se řekne Andalusie…
 Petr: Prostor a světlo. Barvy olivovníků, vůně levandule a tymiánu a samozřejmě flamenco, v celé svojí původní kráse.
 
V andaluské Granadě jste působil také jako pedagog. Jak to přijde, že člověk, v jehož žilách nekoluje horká španělská krev, může vyučovat tento styl samotné Španěly přímo v centru dění?
Petr: V Granadě jsem učil jak klasickou tak i flamencovou kytaru. Flamenco se už dávno stalo univerzálním uměním a stejně jako jazz se dostalo do celého světa. Znám spoustu skvělých flamencových kytaristů, kteří se nenarodili ve Španělsku. Je také třeba si uvědomit, že ve Španělsku se nehraje jen flamenco, například velká část severního Španělska je ovlivněná dědictvím keltské hudby.
 
Vím, že jste se pracovně zatoulal i do Kolumbie. Také zde to bylo o hudbě a flamencu?
Petr: Ano, učil jsem několik let na konzervatoři v jednom z nejkrásnějších jihoamerických měst, v Cartageně de Indias. Tam to bylo také hodně o moři – z potápění jsem chodil přímo na vyučování... Kolumbie je nádherná země, velice rád tam jezdím hrát, Kolumbijci jsou nejen skvělí lidé, ale i nesmírně receptivní publikum.
 
Jste Evropan, Čech, Vaše manželka Cristina je Jihoameričanka, Kolumbijka, rozdíl kultur tedy značný, přesto spolu žijete již dlouho. Máte recept na takové mezinárodní manželství?
Petr: Narodil jsem se s pomyslným baťůžkem na zádech. S touhou po poznávání této nádherné planety souvisí i krásná setkání s jejími různorodými obyvateli. Samozřejmostí je v takovém vztahu tolerance a úcta, navíc z mezinárodních manželství se rodí krásné děti. Věřím, že právě tyto děti pomůžou v budoucnosti smazávat hranice v našem nesmyslně rozparcelovaném světě.
 
Vy spolu i pracujete, alespoň tedy v rámci festivalu IBÉRICA. Není to trochu ponorka?
Petr: Není to celoroční rutinní práce ale několikaměsíční intenzivní nasazení a myslím si, že se v tomto případě docela dobře doplňujeme. Samozřejmě při společné práci nesmí chybět skvělá kolumbijská káva. Už jsem tak daleko, že si ji sám doma i pražím...
 
Řekla bych, že jste s manželkou tak trochu světoběžníci. Chvíli bydlíte zde v Čechách, pak ve Španělsku, Kolumbii… Kde je pro Vás i Vaší paní doma. 
Petr: Všude tam kde máme přátele a často také tam, kde je teprve budeme mít.

 

 

Hudba jako taková je fenomenální, dokáže Vás povzbudit, utěšit, naladit. Občas je ale třeba utéci i do jiných světů. Kam utíkáte Vy.
Petr: Všichni se svým způsobem snažíme přiblížit k dokonalosti, ať už v hudbě či v jiných činnostech. Ne tak příroda, která už sama o sobě dokonalá je. Utíkám mezi přátele stromy, do hor, k potokům a mořím. Tam všude získávám znovu sílu, ztracenou ve velkých městech.

Cristina: Ve skutečnosti jsem vyrůstala při poslechu hudby a tance, hudba je základní součástí mého života, ze kterého nechci a nemůžu utéct. 
Nedovedu si představit den bez poslechu hudby, líbí se mi mnoho stylů. 
Útěk... nic složitého, určitě Španělsko, Kolumbie, za rodinou, a české hory a lesy, proč ne... pláž, kniha, kuchařka, miluji vaření... je to dokonalý únik a odpočinek nejen pro mě, ale i pro mou rodinu, i oni si užívají mezinárodní kuchyni!

 

 

Kde se vidíte za pár let, v profesi i v životě…
Petr: Největším přáním je samozřejmě být s mými nejbližšími, otázka geografické polohy není až tak důležitá, ale rád bych se znovu vrátil do Andalusie. Kreativních projektů mám v hlavě spousty. Tím největším je ale stejně sám život se svými každodenními překvapeními a krásou.
 
Cristina: Neplánuji dlouhodobě. Baví mě prožívat každý den s mojí rodinou, s přáteli a s mojí prací. Jsme rodina zvyklá na změny a je možné, že dříve nebo později najdeme jinou destinaci pro náš společný život, ale zatím jsme spokojeni zde. Uvidíme, kam nás naše šťastná hvězda zavede, určitě to bude místo plné světla a slunce...



Mohlo by se hodit


reklama