Úvod > volný čas > Finále velkého divadelníka

Finále velkého divadelníka

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto: SXC
Finále velkého divadelníka

Režiséra Petera Scherhaufera jsem poznal na počátku roku 1980, tedy v době kdy jsem byl jmenován uměleckým vedoucím Divadla na provázku. Deset let jsem měl možnost se od něj učit a zároveň mu být šéfem. Koncem roku 1989 jsem rozvázal pracovní poměr s tehdejším Státním divadlem Brno, z Divadla na provázku odešel a byl přijat na Janáčkovu akademii múzických umění.

 

Režisér Scherhaufer se stal pedagogem a proděkanem divadelní fakulty JAMU, já byl jmenován vedoucím studentského divadla Marta a stal se jemu podřízeným pracovníkem…


Vrhnul jsem se do přestavby prohnilého, smrdutého, plísní a potkany prolezlého sklepení, provozovny studentského divadla. Zajistil jsem finanční prostředky i stavební firmu, stavbaři vtrhli do studia, bourali stěny, jeviště, strhávali omítky.
Proděkan Scherhaufer se prošel rozvalinami, tiše zaskučel: „Jaryšu, ty šílenče, čo si mi to s mojú Martú porobil, čo? Veď tu som bol šťastný a slavný. Tady som režíroval, aj absolvoval! Teraz to búranisko nedá do kopy nik ani za sto rokou! Šílenče, je ti dúfam jasné, že ťa za to ze školy vyrazí!“

 
Zašeptal jsem: „Peter, do roka tady budeš moct opět režírovat a hrát.“
„Šílenče!“ Chytil mě svými masitými dlaněmi pod krkem, přitáhl si můj obličej ke svému: „Beru ťa za slovo, šílenče! Jestli dokážeš Martu do roka zprovoznit, tak ti garantuju, že v ní budeš moct do smrti šéfovat, ale jak ne, tak letíš!“


Přestavba studia Marta byla dramatická, plná svízelí, zvratů, ale povedla se. Proděkan Scherhaufer mně syčel do ucha: „Jaryšu, si bohovský klikař a přesný ta jak Jan Sladký Kozina. Do roka a do dne. Dobře, Jaryšu, dobře!“ 


 Peter Scherhaufer v otvíracím festivalovém klání předvedl v „nové“ Martě s provázkovskou družinou inscenaci „Labyrint světa a lusthauz srdce“.  Variabilitu sálu pokřtil znamenitě! Rozpoznal a rozhýbal všechny její možnosti.  Herecký soubor byl okouzlen a nadšen.  Mirek Donutil, Jirka Pecha, Láry Hauser, Pavel Zatloukal, Alena Ambrová, Iva Bittová, Irena Visnarová, Dita Kaplanová i poradce pana prezidenta Petr Oslzlý hráli jako o život. Martou zněla hudba Miloše Štědroně a slova učitele národů Jana Amose Komenského v přebásnění významného českého dramatika Ludvíka Kundery. Byl to velký svátek! 

 

Divadelní fakulta se rozrůstala o další a další obory, do Marty vtrhla odvážná dramaturgie, experiment i muzikál, přicházeli mladí, talentovaní adepti a studentské divadlo praskalo ve švech. Divácká návštěvnost všech produkcí se vyhoupla nad sto procent.
 Tradiční, každoroční festival absolventů byl po dvou letech obohacen o účast představení zahraničních múzických škol a stal se z něj světem uznávaný Mezinárodní festival vysokých uměleckých škol Setkání/Encounter.


Režisér Peter Scherhaufer prokmitával Martou s dohlednými poznámkami: „Jaryšu, slyšel jsem, že děláš na logu, ukáž mi dajaké návrhy! No teda, ty jich máš až dost, dobře, dobře. Toto „emko“, to je ono a z teho udělaj slovo Marta!“ 
„Jaryšu, festival chce svoju cenu, ať studenti dajakú vymyslí. Jo ty už návrhy máš? Jak to, že o tom nic nevím? Ukaž! No vidíš, tato paprčatá, je výrazná, jedinečná, co říkáš! Ta bude zapamatovatelná, udělaj z ní sošku!“
Stalo se, jak si proděkan Scherhaufer přál. Logo i sošky Marty vytvořené studentkou scénografie Kateřinou Bláhovou jsou pečetěmi studentské Marty i mezinárodního festivalu dodnes.


V polovině devadesátých let mi proděkan Scherhaufer položil na stůl papírovou slohu: „Jaryšu, Marta sa mosí dostavět o sklady, zkušebny a dílnu. Také tu postavíme kotelnu na plynový ohřev vody, uděláme nové rozvody vody a propojíme divadlo s ateliérem scénografie. Vznikne studio komplexní divadelní výuky pro všechny divadlu potřebné obory, rozumíš! Škola sehnala peníze, Honza Konečný vymyslel a nakreslil projekt, tak sa na to podívaj a hlavně neměj připomínky, rozumíš, Jaryšu, neměj připomínky! Projekt je schválený kolegiem rektorky, tak žádné, ani dobře míněné rady, rozumíš, drž hubu!“


Proděkan Scherhaufer se zastavoval v mé pracovně „na kafíčko“ a trousil názory k dění na naší politické scéně: „Nevidím to nijak dobře, Jaryšu.  Politiku dělajú ludé, čo tu boli, majú vychování z roku pět, len sa stihli prekabátit. To je a to bude hlavní problém pro vývoj. Znáš to, poturčenec horší Turka.“
„My sa možeme posrat z Havla, ale nemysli si, na Slovači Vaška neprožívajú, to víš, Dubček to néni. Kdo ví, jak to s tou havárkou a smrtí Dubčeka bylo. Auto na odpis, Saša nebožtík, šofér přežil…“
„Jaryšu, to sú ale voli, sleduješ ty jejich volební hesla, aranže fotografií na billboardech? Ty by si jich volil? Já teda ne. Nejsu vůl! Těm jejich blábolům može věřit tak akorát blbec. Ach jo, čiši z teho nevzdělanost a nepoučenost…“
„Jaryšu, nejhorší je, že sa u nás nic nezměnilo, komanči šli do prdele, ale ti, čo teraz sedí u vesel, jsou buď blbí, alebo neumí řídit. Jaryšu, za deset let tu máme další revoluci. Teď to ještě jakž takž ide, protože nám kapitalisti dali půjčky, ale počkej, až ty vypůjčené peníze budeme muset jednoho krásného dne vrátit…   To potom začne v republice bída a hlad a znáš to, Jaryšu, bída z lidí vlky činí, suma sumárum začne revoluce. To už ale nebude revoluce sametová, to dá rozum.“

 


„Dělám v Košicách scénář politika, co chce být slovenským prezidentem. Má to v hlavě spočítané, je chytrý, dal Peterkovi na projekt  vela peňazí, urobím mu z teho monstr pouliční divadlo. To víš, Jaryšu, kdo platí, ten jede. Pouliční divadlo je moje parketa. Garantuju, že z pana Kováča prezident bude…“
Z pana Kováče, prezident Slovenské republiky byl.
Naježený, strašně vzteklý vletěl proděkan Scherhaufer do mé Marťanské pracovny: „Jaryšu, vole, co sem ti povedal, daj ruky preč od dostavby Marty. Říkal jsem ti to? Říkal! Ty si ale pokoj nedáš, pálí ťa snad dobré bydlo, vole, či čo? Co si to vymýšláš s dajakú pumú, šílenče, ještě k temu s americkú… Kdes k temu došel, že je na stavbě puma, co?“
„Říkali mně nájemníci, co si pamatují nálet amerických letadel z roku 1944, že je pod lípou nevybuchlá bomba.“
„Vole, ti samí nájemníci, co po tobě házeli květináče, vajíčka a lili ti na hlavu náčeňovú vodu?  Ty jim věříš?“
„Radši věřím.“
„Ty si ale vůl, ide ti o krk, a o místo na škole a ty radši věříš…!“
„A co bys dělal ty? Prý do zahrady spadly čtyři pumy. Jedna vybuchla a rozbila kus domu, dvě našli a zlikvidovali Němci, ta čtvrtá proletěla korunou lípy, zarazila se do země a nevybuchla, prý je tam dodnes. Takže jsem stavbaře upozornil, že je možná někde u lípy nevybuchlá bomba…“
„Kurva, Jaryšu, na rektorátě je šílení, že nemáš rád Konečného, že chceš zmařit stavbu, že bys měl být na hodinu vyhozený a ty blbneš s dajakú možná nevybuchlou pumou…“
„Peter, a co když ta puma tam opravdu je a co když vybuchne a pozabíjí lidi…“
„A hovno…“
Do pracovny vletěl stavební mistr: „Šéfe, všichni ven, bagr narazil pod lípou na tu vaši bombu!!“

 

Peter Scherhaufer se stal prorektorem JAMU a ke své potěše si koupil rybníček: „Jaryšu, takový kúsek vody pro štěstí. Mám tam lavičku, pár starých vrb a klid. Mně sa najednú nechce chodit mezi lidi. Rozumíš temu? Jak mám chvilku volna, zajedu k vodě, sednu si a civím. Doktoři říkají, že mám rakovinu. Leukémii… Tak u teho rybníčku sedím, přemýšlím a rekapituluji.“
„Nejhorší je, že u té mé vody nevydržím dlouho. Nevěřil bys, Jaryšu, u rybníka je dost chladno. Já, co vodu lúbím od mala a rád v ní plavu, tak mi zrazu vadí její chlad. To néni dobře, Jaryšu, to vůbec není dobře!“
Nejednou mě Peter Scherhaufer oslovil sugestivní otázkou:„Jaryšu, proč nechodíš na Provázek? Na Provázek sereš?“
„Nikdo mě na Provázek nezve, Peter.“
„Běž do prdele, tebe nikdo nemosí zvat. Dojdeš, sedneš si a je. Nikdo ťa nevyhodí.“
„Myslíš, Peter, že je to tak jednoduché?“
„Asi máš pravdu. Časy sú jiné a já už v Provázku karty nerozdávám. Ale to nevadí, dojdi, Dádulička tě ráda uvidí. Dělal jsem takový tingl tangl kabaret z mnichovské pivnice. Herci pinglújú, donesú ti pivo, dojdi, třeba řekneš to svoje okřídlené: „Peterko, pěkné, takové zajímavé…“     
Student režie mně sdělil: „Pane šéfe, on vás má pan Scherhaufer asi hodně rád. Na jednom semináři se o vás studenti začali otírat, že byste neměl šéfovat, když jste byl za totality uměleckým vedoucím, pan profesor vstal z křesla a zařval: „Tak pozor, na Tučka nešahat! Opakuji, na Tučka nešahat! Rozuměli jste? Všichni?!“
Smutný, přesmutný přišel profesor Scherhaufer do Marty: „Jaryšu, poď zajedeme za Dáduličkou. Alena je v nemocnici, má po mrtvici. Operovali jí hlavu a mozek. Neboj sa, už mluví a hýbá se. Má tě ráda, bude mít radost.“
V Bohunické nemocnici na bílém lůžku ležela žena věchýtek v růžovém pyžámku, Alena Ambrová, Dádulička.  Bolestně kroutila očima: „Jaro, dobrý, už je to dobrý, jenom, člověče, nemůžu normálně stát. Chodím po špičkách, jako na baletním sále. Ale jinak dobrý, člověče dobrý, podej mi kohouta, potřebuju čurat…“
Peter mi vysvětlil, že přes manželku, která je asistentkou šéfa oddělení, zařídil Dáduličce mimořádnou péči a komplikovanou operaci cévního systému hlavy i krku. „Jaryšu, Alenka už bola tam, tam na onom světě…“

 


Od studentů jsem se doslechl, že se choroba profesora Scherhaufera stává velmi vážnou, že musí docházet na chemoterapie, že je ze všeho strašně popudlivý, nerudný, vzteklý…
Na dveře šéfovny v dostavěné Martě někdo nesměle zaklepal, tiše vstoupil prorektor Peter Scherhaufer: „Jaryšu, nevyháněj mě, musím si odpočinút… Máš to tady pěkné, takové tajemné. Předsíňka s kuchyňskou linkou a tady kanapíčko, gauč. No jo, starší musí mít pohodlí a po gáblíčku trochu spánku. Jaryšu, to není tvůj styl, kdo ví, jestli se ti sem už někdo necpe. Zařízená kancelář, lákadlo pro čímany. Buď ve střehu, Jaryšu! Se mnú je to zlé, umírám…  No nic, Jaryšu, už jsem si spočinul, půjdu. Byl si na mńa hodný. Jako vždycky.  No nic tak se měj…“
Vyšel na chodbu, zamířil na ochoz, otevřel dveře a dlouho se díval dolů do hracího sálu: „Jaryšu, teď je to tady pěkné. Divadlo má logiku, řád, je smysluplné. Dobře, Jaryšu, dobře…!
Vyhrknuly mně slzy, objal jsem překvapeného prorektora a přimkl se na jeho velkou postavu. Peter byl vyhublý, samá kost…
Na divadelní fakultě se chystala promoce absolventů. Slavnostní sál byl plný svátečně oděných lidí. Rodiče, příbuzní, známí, studenti, pedagogové. Na ochoze troubili trubači slavnostní fanfáry. Letěl jsem chodbou děkanátu a vrazil do plačící studentky dramaturgie: „Jedu z Bohunické nemocnice, pán prorektor Scherhaufer umřeli, komu to mám říct?“
Později mi paní Scherhauferová vyprávěla: „Seděla jsem v ordinaci a pročítala výsledky Peterových krevních testů. Podle nich byl Peter zdráv, rakovinné buňky vymizely. V tom přiběhla študentka, že je panu profesorovi zle, že musí ihned na „ARO“. Letěly jsme do pokoje, Peter sa dusil, nemohol dýchat, študentka mi navalila Petera na záda, bol strašně ťažký, podlomily sa mi kolena. Študentka si přičapla, vzala Peterovu ruku a tahly sme ho chodbů. Peter chrčal: Rýchlo, rýchlo! Najednú utichl. prestal dýchat a bol konec. Peter zomrel na emboliu…
Volala mně režisérka Eva Tálská: „Pane Tuček, mohl byste nám pomoct s pohřbem? Soubor odjíždí do Jihoafrické republiky hrát Scherhauferovu Svatbu, jede i Oska, na všechno budu sama. Potřebovala bych vás…
V brněnském krematoriu mnoho lidí nebylo. Ani vlastně nevím, kdo tam všechno byl. Stál jsem u zdi a smutně koukal na vystavenou rakev. Z kůru znělo oratorium na texty ze života a díla Petera Scherhaufera. Se zpěváky a rétory jsem si opakoval Peterova pověstná rčení, výkřiky, poslouchal citace z novinových recenzí, ze scénářů, zkoušek, z pracovních porad, dokonce jsem zaslechl i mé šéfovské věty, kterými jsem chválíval práci velkého divadelního mága, největšího z Provázků…
Doznělo oratorium, za rakví zacvakla dvířka, můj učitel, kamarád a ochránce byl navždy pryč… 

 
P. S.
Brzy po Peterově smrti vypsala Divadelní fakulta výběrové řízení na post vedoucího studia Marta. Bylo mi šedesát let a čtyři měsíce, z JAMU jsem vypadnul jako cukrář.
 Vzpomněl jsem si, jak mě režisér Scherhaufer držel pod krkem: „Když se ti podaří Martu opravit, garantuji, že v ní budeš šéfovat až do smrti.“


Peter zemřel, já došéfoval. 




Najdete nás na Facebooku: Facebook




Zen shop a masáže Relax
bolesti zad, hubnutí, relaxaci to vše získáte pomocí masáží nebo terapie tradiční čínské medicíny doplněné bylinnými přípravky z TČM nebo ajurvédy



reklama