Úvod > volný čas > České dada, Polski film a já

České dada, Polski film a já

Rubrika: Náš tip    Vyšlo:
Autor:    Foto:SXC
České dada, Polski film a já

Jak se točil Polski film a co z toho bylo…
Zavrčel mobil: „Tati, připravujeme natáčení Polski filmu, chtěl bych tě vyzkoušet pro jednu roli, co ty na to?“
„Bene, jsem starý, vynechává mi paměť.“
„To nic, přečteš pár řádků na kameru…“
Ben přijel, položil na stůl dvě stránky, z batůžku vytáhnul malou kameru: „Sedni si a čti!“
„A o čem to je?“
„Budeš učit Pavla Lišku mluvit?“
„Lišáka? To bude těžké. Zkoušel jsem to, když hrál ve studentské Martě, ale pak jsem to vzdal…“
„Ten film je o něm. Pavel nám vyprávěl, jak nemůže na tvé poznámky zapomenout, jak tě pořád slyší, tak jsme to sepsali. Začni, jedem! Táta poprvé.“
Četl jsem: „Pavle, vyslovuj přesně, srozumitelně, jasně. Opakuj: válel, vahadlo, lama, lampa, sýček.
Ale né, Pavle, strašně šumluješ. Máš líný jazyk i pusu. Písmenka vykousávej. Když některé z nich zakousneš, divák ti nebude rozumět, rozumíš! Staneš se pro diváky nesrozumitelným.  K nepotřebě!“
„Tati, dobrý“, řekl syn. „Ještě jednou a nehraj. Představ si, že Pavel sedí před tebou a ty ho přesvědčuješ. Ty ho vlastně léčíš, protože ta role je lékař logoped. Tady máš jiný text, čti. Jedem! Táta podruhé.“

 

Ben sbalil kameru, řekl: „Tati, bylo to dobré, zavolám ti výsledek. Zkoušíme s více herci… Měj se!“
Za týden zavolal. „Byl jsi dobrý, jsem rád, že jsme to natočili. Je vidět, že jsi na Provázku hodně toho pochytil, představ si, dostal ses až do finále a to je úspěch. Tam jsi sice prohrál. Ale jenom o prsa. Tak se nezlob! No nic, snad jindy. Stále věřím, že tvůj hvězdný okamžik ještě přijde.“
Za dva měsíce Ben volal znova: „Tati, budeme v Brně v Alfě pasáži točit Polski film. Jestli se ti bude chtít, přijdi do Hadivadla, kluci tě rádi uvidí. Nejdříve uděláme v kavárně scénu z loutkového divadla, hlavní roli bude hrát Marek Daniel, to tě bude zajímat. Místo v hledišti budeš mít rezervováno. Potom bych s tebou rád natočil rozhovor do ankety pro film. Víš, o době, kdy jsi šéfoval v Martě a kluci v ní hráli. Tedy jako studenti JAMU. Těším se!“

 

V brněnské pasáži Alfa kmitali lidé z technického štábu, v kavárně plno kouře, v jednom rohu jevišťátko, před ním pět řad židlí, na nich plno zvědavých diváků. Ben mě držel za ruku a mířil se mnou k židlím. Nějaký dozorce se na mě začal sápat: „Dnes je rezervováno!“ Ben mu tiše odpověděl: „To je v pořádku, to je můj táta.“ Z židliček vystartovali herci, Josef Polášek, Tomáš Matonoha, Pavel Liška: „Pane Tuček, vítejte! Sedněte si mezi nás!“ Nedočkavý šum ustal, kavárnou zavládlo ticho. Odněkud mi byla přistrčena židle:„Tati, sedni si!“

 

Pavel Liška zašumloval: „Tak pojedeme, pan Tuček už je tady.“ Blikly reflektory, pánové obtížení konstrukcemi kamer a mikrofonů se postavili do výchozích bodů, jakási dívka tleskla před kamerou, řekla: „Klapka“, na jevišťátku se uklonil semišový medvídek, Marek Daniel s nepřítomným výrazem zatvrzelého skauta spustil vstupní tirádu. Několik jeho kolegyň a kolegů rozhýbalo předměty, vycpaná zvířátka, loutky a slova. Když se vedle jeviště ukázala ruka a mávla, herci v hledišti se začali smát, tleskat a Pavel šumloval: „He, to je ono!“ 
Vzpomněl jsem si na doby minulé, kdy Marek Daniel pobíhal po Martě, coby student loutkařiny: „Pane Tuček, co myslíte, má vůbec cenu dělat loutkové divadlo?“
„Proč ne Marku, ale pro vás bude lepší činohra. Tam nebudete vodit loutky vy, ale naopak, budete voděn loutkami. Vaše vystupování a váš herecký projev mně silně připomíná jednu naši velkou hereckou osobnost, herce Františka Vnoučka. Je docela možné, že i vás si oblíbí filmová kamera, zrovna jako jeho…“
Loutkohra na jevišťátku pokračovala. Muž s kamerou si stoupl za má záda a přes mou hlavu ji natáčel. Ruka opět kývnula, pánové Matonoha, Polášek i Liška povstali a nadšeně křičeli: „Super! Bravo! Dobrý!“ Druhý kameraman nás snímal ánfas.
Po chvíli byl loutkové taškařici konec. Marek Daniel se svými kolegy se děkoval, diváci tleskali. Objevil se Ben: „Tati, pojď, natočíme povídání!“
Protlačili jsme se do pasáže, asistent k nám přistrčil Pavla Lišku a já se rozpovídal o dobách Lišákových studií, jak mu všichni vyčítali špatnou mluvu, jak se Pavel zlobíval a říkal: „Já že šumluji? Vemte si Menšíka, tomu nebylo rozumět ani vort a jaký to byl herec.“
Pavel vykulil oči a velmi pečlivě vyslovil: „To je fakt? To sem říkal?“

 

Po čase volal Ben: „Tati, brněnská premiéra bude kousek od studia Marta, v kině ART. Vstupenky budeš mít na pokladně, tak přijdi, kluci tě rádi uvidí.“
Na internetu jsem se dočetl: Polski film. Komedie, Česko/Polsko, 2012, 113 min. Režie Marek Najbrt, scénář Marek Najbrt, Robert Geisler, Benjamin Tuček. Obsah: Čtveřice populárních herců – Tomáš Matonoha, Pavel Liška, Josef Polášek a Marek Daniel – se rozhodla natočit své vzpomínky na bezstarostná léta studií, na brněnské JAMU. Dnes už legendární Komediograf, který s úspěchem hrají hlavní protagonisté téměř dvacet let, vznikal právě v uvolněné atmosféře první poloviny devadesátých let minulého století, kdy komunismus zkrachoval a kapitalismus ještě nezačal a kdy jsme všichni měli dobrou náladu.
Na internetu jsem se i dočetl, že Polski film bude mít světovou premiéru v průběhu Karlovarského filmového festivalu.
Když jsem o nějaký den později uviděl na obrazovce svého televizoru Pepu Poláška, Tomáše Matonohu a Pavla Lišku, jak v nóblově černých oblecích přejímají „Cenu Karlovarského filmového festivalu za kolektivní herecký výkon“, nevěřil jsem svým očím, říkal jsem nahlas: „Co je tohle za recesi, vždyť to je dada! Hle, české dada si nakročilo do světa! Cena za herecký kolektivní výkon. To tu ještě nebylo.“
Najednou jsem se cítil být poctěn i já. Protože, když kolektivní, tak kolektivní! Touto cenou byli vlastně poctění všichni herci filmu, tedy i já, byť jsem natáčel jenom rozhovor pro anketu…

 

V Cihlářské ulici, před kinem, jsme se s manželkou Kateřinou a dcerou Míšou proplétali mezi barevnými pásy, zátarasy a kanalizačními výkopy. „To nám ta premiéra pěkně začíná.“ Ulevil jsem si poněkud hlasitě. „Tati, pohni, jdeme pozdě!“ 
Prodrali jsme se houfem mladých lidí k pokladně. Mezi omladinou jsem si připadal trochu nepatřičně, protože má šedivá hlava byla vůkol jediná. Zářila jako pozdní slunce.
Volné vstupenky na pokladně byly, syn Benjamin, filmový štáb, ani kluci, co mě rádi uvidí, však nikde.
Pronikli jsme do čtvrté řady a usedli. Míša řekla: „No, vidíš, přišli jsme pozdě.“ A Kateřina dodala: „To nevadí, táta je hlušší, takže tady u plátna uslyší líp. Za námi je stejně plno. Měli jsme vyrazit dřív.“
Nějaký pán si stoupnul před plátno s mikrofonem v ruce a měl poněkud chrchlavou, tichou řeč, kterou mi přeložila Kateřina: „Budou začínat bez představení tvůrců. Filmaři se prý opozdili, představí je až po promítnutí filmu.“
Po chvíli, to už sál pohasínal, jsem jí řekl: „Káťo, dívej se dobře, asi se ve filmu mihnu, tak abys mě nepropásla. Uvidíš mé poslední herecké zvonění…“ Kateřina se usmála a stiskla mi ruku.
Na plátně se rozběhnul Polski film.
 Promítač strašně šetřil na zvuku, takže jsem slyšel velmi málo a slovům nerozuměl. Nakláněl jsem se ke Kátě: „Co říkal?“ Káťa se zavrtěla a šeptla: „Rušíš!“ 
 Na plátně se objevila kavárna Hadivadla. Zpozorněl jsem. Kamera zabírala výjev z loutkohry Marka Daniela s plyšovým medvídkem. Přes můj týl a mou šedivou hlavu. Zezadu. Jasně jsem se poznal. Byl to tuze dlouhý záběr. Takových dobrých pět vteřin. V prostřihu jásaly obličeje tří známých hvězd, Matonohy, Poláška a Lišky. „Bravo! To je ono!“ Herci křičeli v detailních záběrech přes celé plátno. A pak zase blik přes moji bílou hlavu.  
Drknul jsem do Káti: „Vidělas? To bylo, co!“
„Rušíš!“

 

Děj filmu poskakoval jako kanárek, ze šprynclíku na šprynclík. Slova ke mně moc nedoléhala a tak jsem četl filmovou aranž.
Marek Daniel hupsnul z ochozu vysokánské skály Petrova a pak radostně mával z hloubi někde u pátého nástupiště brněnského nádraží. Liška byl imrvére za smutného. Přesvědčivě a skvěle! Scéna, ve které hrál meditujícího obrýleného idiota, byla plná skrytého bolu mistra klauna. Pepa Polášek byl nonšalantní, tu a tam se vracel do Beskyd k pěkné blondýně, skvěle hrané další odchovankyní JAMU Bárou Milotovou, se kterou jsem měl čest potkávat se na prknech Polárky. Pěkný chlap, Tomáš Matonoha byl stále ve střehu, vymýšlel, kalkuloval, organizoval, bědoval a nadával na Poláky, protože utnuli přísun peněz. Tomáš už na JAMU patřil mezi vyvolené spíkry, takže jeho zvolání: „S Poláky už nikdy!“ znělo kinem jako výzva. Do dění se zapojoval i Honza Budař. S věčně provinilým úsměvem, „já sem nějak nepatřím“, hrál roli filmového režiséra, kterému to nejde a byl přitom rozpačitě milý. K mé potěše se na plátně dost často objevovala drobná tvářička křehké blondýnky Jany Plodkové, kterou jsem před léty přijímal, do divadla Polárka. Uvědomoval jsem si, že ač mnohá slova k mým uším nedolehla, sdělení filmu je mi zcela jasné.

 

Jeho obrazivost, atmosféra, řazení jednotlivých záběrů, chytré herectví zapamatovatelných tváří mě přesvědčilo, že Polski film je dílem mimořádným, ojedinělým, zvláštním.
Promítání bylo u konce. Zašeptal jsem: „Káťo, neruším? Všimnula sis, v Polskim filmu byla moje hlava a poděkovali mně v titulcích. Dost dobrý, ne?!“
Před promítací plátno napochodovala dlouhá řada cestováním znavených filmových tvůrců, mezi nimi i drobný brněnský rodák, pohublý syn Benjamin.
Sálem zněl potlesk. Dlouhý, vytrvalý, bouřlivý.
V pauze, před dalším promítáním seděli aktéři Polski filmu pod slunečníkem. Znavení, zamyšlení, nemluvní. Jen Tomáš Matonoha stál: „Jé, pane šéf, rád vás vidím!“ Poblahopřál jsem mu a potom i Danielovi, Liškovi a Poláškovi ke karlovarskému ocenění. Pánové unaveně mžourali: „Děkujeme!“
Ze zamyšlení je neprobralo ani mé: „Mám dojem, že jste natočili generační film, svoji výpověď o stavu unie.“
Benjamin stál s režisérem Najbrtem v hloučku s Kateřinou, Míšou a obdivovateli. Zamířil jsem k nim.
„Pánové, nebudete mi věřit, ale vy jste pro český film něco jako byl pro Itálii neorealismus.“
Ben se rozmrzele zachvěl, a směrem k režisérovi udělal nepatrný pohyb, jako že to táta…, prostě táta.
Pokračoval jsem: „ Pánové, o Polski film se budou filmoví recenzenti i historici přít. A to tuze. On ten film totiž není na jedno kouknutí. Je v něm mnoho podprahových sdělení, která dojdou později. Nutíte lidi myslet. Člověk se na ty vaše obrázky dívá a napadá ho spousta věcí i souvislostí. Jste třída. Je pro mě velkou ctí, že ve vašem filmu zůstala má hlava. Zřetelně moje, protože šedivá!“
Marek Najbrt se usmál: „Chtěli jsme dát do prostřihu vaše povídání, ale to víte, museli jsme krátit.“
„Hlava zůstala, jsem nadšen. Gratuluji!“
 „Tati, v Karlových Varech jsme měli obrovský úspěch, to jsem ještě nikdy nezažil. Strašně natřískaný sál, potlesky během promítání, diváci se smáli, byli nadšení. A polští producenti šťastní. Takový sukces a ještě k tomu ve Varech na festivalu asi nečekali.“
„A už jste dostali za Polski film peníze? Z plátna jsem zaslechl, že nikoliv.“
„To je film.“
„Jenom aby, Bene. Jak to bylo s tou kolektivní hereckou cenou? Tu prosadil kdo? Poláci nebo vy?“
„Kluci si ji zaslouží.“
„Taky si myslím. Ale kolektivní herecká cena? V tom jsme snad první na světě. České dada.
„Cenu udělila mezinárodní porota.“
„Ale v Čechách, Bene, v Čechách a to se počítá.“
„Asi ano, tati.“
U dětského kočárku stála paní Najbrtová: „A tohle je náš Oskar!“ Ukázala pyšně na baculatého kloučka…




Najdete nás na Facebooku: Facebook




Zen shop a masáže Relax
bolesti zad, hubnutí, relaxaci to vše získáte pomocí masáží nebo terapie tradiční čínské medicíny doplněné bylinnými přípravky z TČM nebo ajurvédy



reklama