Úvod > volný čas > Byl jsem v Buranteatru na temném představení Antonín Huvar

Byl jsem v Buranteatru na temném představení Antonín Huvar

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto: buranteatr.cz
Byl jsem v Buranteatru na temném představení Antonín Huvar

V éře, která se nedá vůbec pojmenovat šťastnou dobou, jsem využil pozvání a vydal se do prostor, které jsem znal z minula jako rozhlasové, či dabingové studio zvané Stadion.
Opatrně jsem nakukoval do různých vchodů a vstupů, v tom posledním bylo na školní tabuli napsáno křídou „Antonín Huvar“.


Šel jsem ke schodům a po nich nahoru do prostorné místnosti s barovým pultem. Má sladká nemoc měla žízeň. Požádal jsem paní barmanku o minerálku. Byla zřejmě cizinkou, protože spustila gejzír mně nesrozumitelných dotazů. „Paní, já vám ale vůbec nerozumím.“ Dáma našpulila rtíky, sáhla do ledničky, podala mi vychlazenou vodu, na papírek napsala 30 Kč a já zaplatil.

 

 

Pil jsem vodu a koukal kolem sebe. Omšelé zdivo, černé šteláře, v nich naskládané knihy, hloučky mladých lidí, studentů. Starší jsme tam byli jenom tři. Bělovlasá dáma si prohlížela knihovnu, já pil vodu a na druhé straně u pultu stál zachmuřený principál, choreograf, mim Sergej Sanža, před sebou šálek čaje. „Sergeji, prosím tě, kudy se vchází do sálu, jsem tady prvně.“ „Jé, ty ses změnil, jseš nějak mladší. Víš, že to nevím? Asi tam naproti u těch druhých dveří…“ Řekl Sanža unaveně. Za jeho zády byl otevřený vstup, viděl jsem zvukaře se sluchátky na uších. Ale když Sergej ukazuje na dveře naproti, šel jsem k nim. Najednou se proud mladých lidí hnul a kolem Sanži vklouzával do hracího sálu. Dal jsem se za nimi. „Aha, princip Provázku, urvi místo a sedni si.“ Dole ve druhé řadě na okraji byla volná židle. Neváhal jsem a sednul si na ni. Stará paní, ta, co prve stála u knihovny, se na mě podezíravě zadívala, proč že si sedám zrovna vedle ní…

 

 

Hrací sál se zdál být uprášený, umolousaný, ošoupaný, divácká elevace skrovná, hrací prostor temný, kolem zadní stěny pláty rezavých plechů a před nimi bedýnky podobné těm, co jsou na dělostřelecké granáty.
 Rozevřel jsem program a četl: Mons. ThDr. Antonín Huvar, Fam. OT, narozen 23. 7. 1922 v Albrechtičkách u Nového Jičína. 26. 9. 1948 byl zatčen a odsouzen na deset let. Celkem prošel třinácti kriminály a převýchovnými tábory (např. Uherské Hradiště, Bory, Libkovice, Jiřetín, Mírov, Mladá Boleslav, Kartouzy, Rtyně, Svatobořice).

 

 

Světla v sále pohasla, na dějišti dva muklové přikládali třetímu na zadek mokrý obklad. „Dvacet pět ran bejčákem se nedalo vydržet, po sedmé jsem upadl do bezvědomí…“
Ocitnul jsem se v hrůzném světě bezpráví, krutosti a zla. Tři výborní herci – Lukáš Rieger, Jan Kruba a Pavel Novák v rychlém sledu předváděli na osmnáct postav. Vězně, dozorce, vyšetřovatele, dělníky, mládežníky, donašeče.
Výslechy, mučení, hamižnosti mezi dozorci, udavačství, tajné bohoslužby, přípravy na popravu. Scény jako vystřižené ze středověku.
Páter Huvar zaopatřuje k trestu smrti odsouzeného hrdinu druhé světové války Heliodora Píku: „Jak to, že tento národ, kterému jsem věnoval vše, mi bere život?“

"Národ jednou bude na tebe pyšný, že byl někdo statečný jako ty. Za sto let se ještě v učebnicích najdeš!“
Mistrovsky hraný, režijně skvěle zvládnutý okamžik!
Maně jsem si vzpomenul, jak jsme ve studentské Martě hráli Karvašovu Antigonu. Byli jsme heftlingy v koncentračním táboře. Němečtí katani mučili, týrali a popravovali komunisty, ve hře o Huvarovi jsou katany a mučiteli komunisté. Žijeme hrůzný svět! Co všechno v něm můžeme ještě čekat?
Nejtemněji na mě působila epizoda, ve které dozorce trestal pátera Huvara kladivem. Jeden pochop pátera držel a druhý mu vší silou třískal kladivem do bagančete. Huvar k údivu mučitelů držel a nevydával ani hlásku. Pointou příběhu byla rozchechtaná tvář arestovaného kněze prohlašující: „Když se fasovaly boty, zbyla na mě bagančata o osm čísel větší. Mám nohu 42 a boty jsou padesátky.   
V nejtíživějších chvílích bolesti páter Huvar hulákal na celé divadlo píseň „Za tú horú, za vysokú, mám frajárku modrookú“.

 

 

Neuvěřitelně dojemná byla scéna tajného mešního obřadu, ve které se jedna z bedýnek otevře jako svatostánek, vydá ze sebe mešní kalich a změní se v oltář. Páter Huvar poklekne a rozděluje muklům chlebová těla páně. 
Pak byl konec.  Tiše jsem odcházel, maje hlavu ve smutku nad hořkostí a proradností světa. V programu jsem si četl: „Jsme-li skutečnými věřícími, tedy bychom měli vždy pamatovat, že každá událost má působit k našemu vzdělání, poučení i posvěcení, aby nás jednou nezalkla prázdnota.“
 Buranteatr je chudé, ale skvělé divadlo. Budu muset do něj zavítávat častěji. Přijedete-li do Brna, rozhodně si nenechte Burany ujít ani vy!
Mons.ThDr. Antonín Huvar zemřel 22. září 2009 v Novém Jičíně.

 

 

Buranteatr
Zetel – Rieger: Antonín Huvar
Dramaturgie: Lukáš Rieger, dramaturgická spolupráce: Michal Isteník, hudba: Dano Junas, světla, zvuk: Bob Racek, výprava: Buranteatr, režie: Zetel.
Antonín Huvar: Lukáš Rieger
A pánové Jan Kruba, Pavel Novák v osmnácti rolích


Mohlo by se hodit


reklama