Úvod > volný čas > Čtení o psaní

Čtení o psaní

Rubrika: Dekorace    Vyšlo:
Publikováno v titulu Chatař a chalupář | Ročník 2006 Číslo 1
Autor:    foto archiv
Čtení o psaní

Jednou z prvních starostí člověka bylo zapsat myšlenky do znaků a kodifikovat způsob jejich dešifrování. K tomu byl především zapotřebí nějaký podklad.
Prvním se stala hlína. Nepraktičnost takových zápisů ovšem brzy vedla k hledání jiných,trvanlivějších materiálů. Po celém Orientě se brzy rozšířilo používání papyru, které se zrodilo na březích Nilu, zatímco středověký Západ dal přednost pergamenu, který tak skvěle uchovával klášterní rukopisy. Středověk byl zlatým věkem kaligrafie a iluminování a mniši hrbili záda nad rozsáhlými folianty. Pracovali převážně vestoje a nepochybně proto byl vynalezen psací pultík se šikmou deskou.
V té době bylo ovšem písmo výsadou králů, šlechty a církve a nezbytnou součástí psaného textu byly pečetě s osobními znaky. Rozšíření papíru, které šlo ruku v ruce s vynálezem knihtisku, pak dalo zrod „dopisové kultuře", jejíž nejskvělejší představitelkou se už v 17. století stala ve Francii Madame de Sévigné. O dvě století později je pak čilá korespondence mezi Flaubertem a George Sandovou důkazem toho, že dopis se stal jedním ze základních nástrojů komunikace. I když i v té době bylo psaní ještě výsadou nejvyšších společenských vrstev. To změnilo až zavedení povinné školní docházky.

V průběhu věků se neustále zdokonaloval jak materiál, na který se psalo, tak psací náčiní. Prvním byla obyčejná zašpičatělá bambusová hůlka, kterou používal písař všemocného faraóna. Středověcí písaři pak pracovali s pečlivě seříznutými a štípanými ptačími brky, které jim nedobrovolně poskytovali husy, kachny, orli, havrani nebo pštrosi, zkrátka všichni ptáci, jejichž brk měl žádanou tvrdost. Přesto byla tato pera příliš lehká a pružná, nemluvě o jejich krátké životnosti. Žádný div, že kdosi přišel s nápadem na pero skleněné, s nímž bylo možné psát stejně dobře jako s ptačím brkem, a navíc ještě mohlo, jako roztomilá drobnůstka, potěšit oko. Jeho slabinou ale byla jeho křehkost. A tak Chateaubriand nebo Hugo zůstali věrni husímu brku.
A pak přišlo na svět pero kovové. Nejprve v Anglii, odkud se bleskově rozšířilo do celé Evropy. Už v roce 1817 byla v Bougogne sur-Mer založena první továrna na jeho výrobu. Do rozjetého vlaku naskočila další města: Dijon například zaplavil celou Francii půvabnými skleničkami svého inkoustu. Kovové pero potřebovalo násadku - a tu bylo možné koupit v saténovém pouzdru u klenotníka. A protože psát potřeboval člověk i na cestách, stala se pera brzy součástí toaletních necesérů. Za dětmi z lepších rodin docházeli učitelé krasopisu domů a nosili si s sebou celou svou psací výbavičku v praktických skříňkách. Ty nejpůvabnější z nich se pak stávaly i součástí dámských budoárů.

Mnohé dříve nezbytné psací potřeby ovšem odvál vítr času. Patřily k nim voskové pečetě, které musely ustoupit naklizeným obálkám, právě tak jako písek, vysušující text (občas zpestřený zlatými flitry), který byl nahrazen poněkud plebejským pijákem. I ten však přežil jen do padesátých let, kdy jej na vedlejší kolej odstavilo kuličkové pero.
Už od dob Ludvíka XIV. se ovšem veškeré psací náčiní vyrábělo nejen ryze praktické, ale i pro potěchu oka. Vrcholu dosáhl tento trend v 19. století. A tak pera, kalamáře a další psací pomůcky na sebe braly nejrůznější podobu, byly zhotovovány z neobvyklých materiálů a všemožně zdobeny.
Zdálo by se, že v éře počítačů je tomu všemu dávno odzvoněno. Nenechme se ovšem mýlit! Co jiného je totiž „zavináč", ten magický symbol mailové pošty, který se stal neodmyslitelnou součástí našeho života, než důkaz toho, že kaligrafie ještě není mrtvá!? Neboť pero, lehce klouzající po papížee, ještě dávno neřeklo poslední slovo!




Najdete nás na Facebooku: Facebook




Zen shop a masáže Relax
bolesti zad, hubnutí, relaxaci to vše získáte pomocí masáží nebo terapie tradiční čínské medicíny doplněné bylinnými přípravky z TČM nebo ajurvédy



reklama