Úvod > volný čas > Artefakty z Titaniku míří do Prahy

Artefakty z Titaniku míří do Prahy

Rubrika: Výstavy    Vyšlo:
Autor:    foto © RMS Titanic, Inc. a Livenation
Artefakty z Titaniku míří do Prahy

Žádný z příběhů nás nepřitahuje více než takový, který zlomyslně zpochybní  neomezené možnosti lidského ducha. „Tuto loď by nedokázal potopit ani sám Bůh!" Opravdu to někdo řekl? Nad přírodou se snažíme vítězit, ale ve skutečnosti toužíme, alespoň pro tentokrát -  být poraženi. Přistání na Měsíci je skvělým příběhem lidského důmyslu a odvahy  se šťastným koncem. Máte pocit, že o tuto legendu pečujeme se srovnatelnou náklonností a fascinací kterou v nás probouzí příběh Titaniku?

Výstava Artefakty Titaniku, končí v Brně a chystá se oslovit Prahu. Tu Prahu, jejíž obyvatelé, díky skvělé upoutávce, měli dokonce možnost vidět Titanik plout po Vltavě. Jsme malá země s velkými výstavami. „Vítejte na Titaniku“ u nás zlidovělo.  Mají nám lidé z R.M.S. Titanic, Inc. někde v USA co nabídnout? Něco, co jsme dosud neviděli? Něco, co nám vyrazí dech?

Musím se přiznat, že já sám jsem výstavu málem propásl. Nejsem velkým fandou monstrózních akcí a viděl jsem už hodně ,,Titaniků“.  Navíc bylo hezké sobotní odpoledne, takže představa obležené pokladny a pobíhajících dětí - nic přitažlivého. Nakonec ale vcházíme s přítelkyní  do spoře osvětleného, temně modrého prostoru, bez jakékoli impozantní solitéry. U vchodu nám vtisknou palubní lístky, podle kterých já jsem „pan Bing pasažér třetí třídy“ a cestuji za prací, a šťastnější přítelkyně, jak jinak, se na chvíli stala slavnou pařížskou modelkou. Cestuje inkognito, druhou třídou se svým prostopášným, ženatým milencem. Aha. Tak to je chytré. Ale mě to tedy nebere.

První místnost, první tabule a první exponáty a potom chronologicky:  od pyšného záměru, stavby lodi, život na palubě po okamžik katastrofy a zkázu lodi Titanik.  A všude kolem, co foto, to krátká výseč jedinečného osudu. Osudy lidí a také předmětů chráněných pod silnostěnnými vitrínami.  Některé z nich přiznávají pobyt pod mořskou hladinou, některé i katastrofu, jiné jsou podobné těm, které máte doma. Divíte se a porovnáváte. Sledujete obtíže s jejich nalezením a dopravou zpět z hloubky mořského dna. Překvapí vás, že skleněná zátka byla nalezena o sedm let později, než léta nekompletní karafa. Obě jsou tady a teď.

Jenže věci jsou tady v roli nepopiratelných svědků – ti lidé je skutečně používali. To se doopravdy stalo. Věci nejsou nikdy jen takové jak vypadají, věci vyprávějí příběhy. O pasažérech na  Titaniku. O lidech, kterým se jejich skvělá budoucnost, většinou zcela banální náhodou, vymkla z rukou. A nevymkla se předvídatelně děsivě, i když kupodivu i takoví lidé (s hlubokou nedůvěrou a se zlou předtuchou) na Titaniku cestovali. Naopak ta cesta ke katastrofě se odvíjela „ve velkém stylu“ na pozadí  úchvatné scenérie, přepychových možností a okouzlujícího života. Některé z těch předmětů jsou nádherné, pozoruhodné jsou všechny.

A také posloucháte hudbu, kterou poslouchali oni, jaksi mimoděk vnímáte hukot obřích parních strojů. Ano jste protřelí konzumenti špatných zpráv, sledujete je každý večer. Ale vůbec se nedivíte, že na samém konci poctivě civíte na bílou tabuli a sledujete dlouhý seznam dvoutisícovek jmen. Máte přece ten lístek s propůjčenou identitou. Přežil či nepřežil. Stojí nás tam plno, písmo je malé a tak všichni vytrvale mžouráme. Nemám brýle a tak mi moje „pařížská modelka“  musí sdělit, že jsem kupodivu přežil, zatímco její pařížské ,,já“ skončilo v oceánu. A už vůbec se nedivíte tomu dítěti, které opatrně líže jazykem příčinu celé katastrofy – bílý kus ledovce. „Tak co“, slyšíte se jak se ptáte: „je sladký nebo slaný?“ R.M.S Titanic nás dostala.

 


 




reklama