Úvod > volný čas > Mudrování nad křtem knihy Milana Uhdeho Objevy pozdního čtenáře

Mudrování nad křtem knihy Milana Uhdeho Objevy pozdního čtenáře

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto:SXC
Mudrování nad křtem knihy Milana Uhdeho Objevy pozdního čtenáře

Vydal jsem se nedávno ze své komínské nory do omrzlého Brna, abych ve sklepení paláce pánů Hausperků z Fanálu shlédl křest knížky Milana Uhdeho Objevy pozdního čtenáře...

 

Při jízdě tramvají jsem četl propagační letáček nakladatelství: Svazek o 360 stranách tvoří sedmadvacet statí věnovaných českým literátům. Například Karel Hynek Mácha aneb Básník existence, Otokar Březina aneb Hlas jiného světa, Jaroslav Hašek aneb Dada Hospodské, Oldřich Mikulášek aneb Kráčíš do neštěstí. Texty zahrnuté v publikaci vycházely v Proglasu a Revue Politika. Objevy pozdního čtenáře jsou svědectvím nejen o vybraných literátech, ale i o autorovi samotném.

 

I když jsem měl štěstí a na čáře v mžiku přestoupil z jedenáctky na čtyřku, která mě rychle dovezla pod Divadlo Reduta, dochvátal jsem do sídla Centra experimentálního divadla dost pozdě. Spěšně jsem sešel několik schodů, dal si zimáček do šatny a vypnul mobil. Za mými zády se ozval hlas šéfa Divadla u stolu, herce Františka Derflera: „Á, pan ředitel. Jardo, pospěš si, čekáme jenom na tebe!“
Pod obloukem kamenného sklepení bylo návštěvníků jako máku. Ve druhé řadě divácké elevace na mě zírala jediná volná židle. Usednul jsem, světla se okamžitě stala tlumenými.
Šéf Derfler uvítal na hracím prostoru sedmasedmdesátiletého autora. Milan Uhde, urostlý muž, majestátný majitel výrazné tváře vzal ze stolu knížku, zkušeným pohledem odhadl, kde je nejvhodněji nasvícený bod, knížku otevřel a spustil stavědla svému sonornímu hlasu. Četl příběh o básníku Otokaru Březinovi s takovou lehkostí a espritem, že mi to až bralo dech. Tempo, které autor zvolil, bylo závratné. Březinovy nesnadno vyslovitelné verše plynuly z jeho úst s absolutní přesností, jediné písmenko nepadlo pod stůl. Přízvuky, slovní rázy, takty, odmlky, vše jako u nejlepších recitátorů. Bože, to je pan rétor! Uniklo mi tiché povzdechnutí.  Zalitoval jsem, že mi nebylo souzeno mít tohoto muže na výuku uměleckého přednesu.  

 

Literáta Uhdeho znám dlouho, snad padesát let, přesně od dob svých studií na JAMU. Šli jsme s kolegy po České a Jirka Štědroň řekl: „Jardo, ohlédni se, šel kolem nás básník a dramatik Milan Uhde. Píše pro Večerní Brno.“
Mnohem později, v průběhu šéfování Provázku jsem se doslechl, že nesmím nic vědět o tom, že hrajeme zakázaného Uhdeho, takže jsem o tom nevěděl vůbec nic.
V jedné Uhdeho hře jsem hrál, o báječných přednáškách pana profesora jsem slyšel, ale vidět autora Uhdeho deklamovat živě jsem ještě možnost neměl. Až dnes.
Autor řekl, že zbývá něco málo času a bez oddechu se pustil do čtení o tom, jak po něm jeden režisér chtěl, aby zdramatizoval Hrdelní při Vladislava Vančury. Po chvíli jsem měl dojem, že autorovi létají z úst blesky a šlehá oheň. V neskutečné rychlosti a dokonalosti na nás sypal slova svých úvah, rozborů, pochybností, citoval z Vančurova díla, šermoval větami jako šavlemi, až najednou skončil konstatováním, že ne, on výzvu režiséra přijmout nemůže.

 

Autor Uhde zaklapl knížku a konstatoval: Jsem hotov, můžeme křtít!
František Derfler otevřel baňatou lahev šampusu, zlatistý mok nalil do skleniček. Autor prohlásil něco jako, že by bylo činem barbarů vylévat drahocenný mok na drahou knížku, ťuknul si s šéfem Divadla u stolu, napil se a bylo po křtu.

 

Prošel jsem pod Mozartovou sochou, zabočil na noční Masarykovu, pak se dal náměstím Svobody na Českou. Sedl jsem na jedenáctku a jel domů do Komína. Cestou jsem přemítal o vitálním výkonu přece jenom dost staršího muže a přemýšlel, jak to udělám, abych si z důchodu na zakoupení knížky Objevy pozdního čtenáře našetřil…




reklama