Úvod > zahrada > Čirůvky, smrže a lanýze

Čirůvky, smrže a lanýze

Rubrika: Inspirace v zahradě    Vyšlo:
Publikováno v titulu Chatař a chalupář | Ročník 2006 Číslo 4
Autor:    FOTO DR. ALEŠ VÍT A ING. JAN ZAVŘEL
Čirůvky, smrže a lanýze

Závěrečný díl je věnován houbám méně známým v pěstební kultuře. Budeme spíše v roli průzkumníka snažícího se co nejlépe napodobit přírodu a hlavně pochopit požadavky jednotlivých druhů hub. Půjde o čirůvky, smrže a lanýže.
Cirůvky rostou prakticky v každém ročním období a jsou vynikající pro mnoho kuchyňských úprav. Často je najdeme v tzv. čarodějných kruzích v místech, kde je dostatek volné travnaté plochy. Čirůvka májovka (Calocybe gambosa) roste hojně většinou ve skupinách na lukách, na okrajích listnatých lesů, v zahradách a parcích, především pod listnatými stromy a keři. V přírodě se objevuje již koncem dubna a ve větším množství v květnu. Klobouk je bělavý až okrově nažloutlý v průměru 4-11 cm široký, v mládí kulovitý a později ploše rozložený. Lupeny má bělavé až s okrovým nádechem, jemné a husté, jaké nemá snad žádná podobná houba. Charakteristická je intenzivní moučná vůně a okurkově moučná chuť.

Májovky lze vypěstovat přenesením z místa hojnějšího místa výskytu na louce   nebo   na jiné  travnaté  ploše. V  kruhu, kde je tráva výrazně zelenější, vyryjeme drn o stranách 20 x 20 cm. Usadíme jej   do   připraveného   místa v travnaté části zahrady - do přibližně stejných podmínek jako na původním stanovišti. Pokud se do roka májovky neobjeví, lze vše zopakovat v příznivějších   letech.   Trávník,   do  něhož  jsme májovky vysadili, sečeme poprvé až po sklizni posledních plodnic a měli bychom do něj vjet se sekačkou maximálně 2 až 3x do roka. Dalším vhodným místem pro pěstování májovek může být i kompost.
Čirůvka fialová (Lepista nuda) roste v listnatých i jehličnatých lesích, v zahradách, parcích, na lesních loukách a v alejích. Plodnice se objevují od září do prosince v početných skupinách, případně jednotlivě během jara. V přírodním prostředí většinou roste tato čirůvka na silné vrstvě humusu tvořené z větší části ztrouchnivělým   listím,   jehličím   apod.
V  mládí je skutečně celá fialová, později bledne a přechází až do okrově fialové barvy. Třen zůstává dlouho fialový. Dužnina má příjemně aromatickou vůni i chuť. Je to dobrá jedlá houba, ale v syrovém stavu se jíst nedoporučuje, protože škodí červeným krvinkám. Po dostatečném tepelném zpracování je neškodná.
Chceme-li čirůvky fialové pěstovat na zahradě, připravíme podobný substrát jako v přirozeném prostředí. Pěstitelský záhon umístíme do stínu. Příprava substrátu spočívá ve vytvoření silnější vrstvy dějícího bukového listí, jehličí nebo jiné lesní hrabanky promíchané s plevami a vyzrálým králičím hnojem. Hotový substrát pokropíme vodou s rozdrcenými plod-nicemi čirůvky fialové. Během pěstování by záhon neměl příliš vyschnout. Prvních plodnic se dočkáme v pozdním podzimu nebo brzy na jaře. Podobným způsobem lze vypěstovat i čirůvku dvoubarvou.
Smrže poznáme dobře podle plodnic, což jsou jamkovité, křehké, duté kužely či koule. Nacházíme je na nejrůznějších místech, např. mezi odloženými věcmi za chalupou, u provlhlé tlející hromady dřevěného odpadu, u kompostu, u ztrouchnivělé hranice dřevěných polen nebo na zbořeništi starých budov. Jejich přirozeným prostředím jsou výslunná místa na okrajích listnatých hájů a jehličnatých lesů, parků, zahrad a různých travnatých příkopů. Je-li příznivé počasí, začínají vytvářet plodnice již koncem března (kačenka česká, smrž špičatý). Hlavní období růstu připadá na konec dubna a květen. Se smržem vysokým a pražským se můžeme setkat ještě v červnu.
Pěstování smržů může být podobné jako u čirůvky fialové. Potřebují však méně kyselé prostředí, proto se do substrátu přidává vápenec. Smrže se mohou pěstovat v rozprostřené vrstvě štěpků (z buku, lísky, jasanu, habru, případně z ovocných stromů). Vhodné místo je pod stromy nebo mezi pásy keřů, tam, kde není plné slunce. Do substrátu můžeme přidat jablečnou drť, zbytky popela a vápenatých omítek. Záhon pak zalijeme ve vodě rozdrcenými vyzrálými plodnicemi smržů. K pokusům s jejich pěstováním můžeme využít i zahradní kompost.

Lanýže naše kapitoly o houbách uzavírají. Jejich pěstování je velmi obtížné. Je to škoda, lanýž je považován pro svou specifickou vůni za jednu z největších pochoutek. Vzhledem k tomu, že tyto houby rostou ukryté v hloubce 10 - 15 cm pod zemí, je jejich vyhledávání velmi složité. Je to mykorhizní vřeckovýtrusná houba rostoucí v soužití s duby, lískami, lípami apod., z jehličnatých stromů je to hlavně borovice. Pěstuje se pouze na vápnitých půdách v jižní Francii a Itálii.
Na plantáž se vysadí nejčastěji duby, které se pěstují ze semen a po vyklíčení se naočkují sporami lanýže perigodské-ho, který se ve zmíněných oblastech objevuje nejčastěji. Sklízí se poprvé po 8 až 10 letech. K vyhledávání lanýžů se dříve používala cvičená prasata, nyní jsou to cvičení psi, které k lanýžům dovede jejich vůně. V našich podmínkách byl sice učiněn pokus s pěstováním teplomilného lanýže perigodského (L. černý - Tuber melanosporum), kolem kořenů dovezených dubů se však rozrostlo pouze podhoubí, ale plodnice se nevytvořily.
V České republice rostou v přírodě dva druhy lanýžů, které nejsou tak ceněny jako výše uvedený středomořský lanýž perigodský. Jde o lanýž letní, jenž vytváří podzemní černohnědé plodnice na povrchu pokryté kuželovitými bradavkami. Ve zralosti je jedlý, velmi aromatický, chutný a je vhodný jako koření. Roste vzácně od července do září pod duby, habry a buky. Bělolanýž obecný roste v létě a na podzim porůznu v jehličnatých i listnatých lesích. Plodnice jsou zčásti ponořeny a na povrch vyčnívá popraskaná část. Zralé plodnice jsou velmi aromatické. Stejně jako předchozí druh je vhodný především jako koření.                     

 



reklama