Zahrada, květiny, inspirace a životní styl

Pokud jste majiteli byť jen pár kousků kaktusů, jsou následující řádky určeny právě vám. Ačkoli se zdá zima pro pěstitele kaktusů nudným obdobím, je třeba se našim miláčkům věnovat i v tomto čase.
 
Kaktusy jsme ke konci září zazimovali, tzn. našli jsme jim místo s dostatkem světla a nižší teplotou. Pokud jsme tak neučinili, nepřešly naše rostliny do vegetačního klidu a ve vegetaci dále pokračují. Vzhledem k tomu, že jsou nyní nepříznivé světelné podmínky, nová pletiva, která se vytvoří bývají nekvalitní, mají světle zelenou barvu a často se objevují i růstové deformace. To znamená, že kaktusy s typickým sloupovitým vzrůstem mají v horní části dlouhou „čepičku“, která se vytahuje směrem ke světlu. I kulovité kaktusy ztrácejí svůj charakteristický růst a začínají se „vytahovat“ za světlem. Na jaře jsou pak tyto rostliny extrémně náchylné k popálení a mohou na nich vznikat části odumřelých pletiv. Pokud se rozhodneme kaktusům pomoci, snížíme teplotu, abychom zastavili jejich růst, případně je dáme co neblíže oknu, ideálně na okenní parapet. Výjimkou, co se týče teplotních nároků, je rod Melocactus. Jedná se výrazně teplomilné kaktusy z oblastí Brazílie a Peru a minimální teplota pro jejich pěstování se pohybuje od 13 do 18 °C. To znamená, že s námi mohou zůstat v pokoji i přes zimu.

Opuncie jsou nebezpečnými ostřelovači, jejichž trny lze díky zpětným háčkům odstranit jen velmi těžko

Dalším problémem, kterého se začínající pěstitelé dopouštějí, a to bohužel nejen v době vegetačního klidu je nadměrná zálivka. V době zimního spánku kaktusy zaléváme jen velmi sporadicky, prakticky 1-2 x měsíčně podle teploty prostředí. Pokud si nejsme jisti, zálivku raději vynecháme a zalijeme později. I jedno přelití může vést k úhynu rostliny!!! Zároveň se snažíme udržovat co nejnižší vzdušnou vlhkost, protože nadměrná vlhkost podporuje rozvoj houbových chorob.
Samozřejmě nepřihnojujeme, protože rostlina neroste, tzn. že spotřeba živin je omezena na minimum.

Melocactus má rád teplíčko i v zimě – na snímku s cefáliem – útvarem, který je součástí květenství

Rostliny pravidelně kontrolujeme, zda se na nich nevyskytly příznaky houbových chorob, které bychom museli ošetřit vhodným fungicidním přípravkem (přípravky na potlačení houbových chorob). Méně závažnou hrozbou v období vegetačního klidu bývají škůdci, ale i tak kontrolujeme výskyt vlnatek a červců, kteří škodí nejen na nadzemních orgánech, ale i na kořenech. Často se vyskytují v těch nejméně dostupnějších místech, tzn. v záhybech a vzrůstových vrcholech.
 
A až si budete jisti, že jste všechny výše uvedené podmínky pro zdárné přezimování zajistili, můžete si během dlouhých zimních večerů zalistovat v odborné literatuře a vybrat si nový přírůstek, který si v následující sezóně pořídíte. Pokud si nebudete vědět rady, tady je pár tipů.

Echinocactus grusonii

Echinocactus grusonii je lidově přezdíván „sedačkou pro tchýně“. Důvodem je jsou jeho obrovské rozměry, kterých ale dosahuje až po několika desítkách let. Pěstuje se pro dlouhé žluté trny, které krásně kontrastují se smaragdově zeleným tělem celého kaktusu. U tohoto kaktusu si musíme dávat velký pozor na první jarní sluníčko, které na rostlině může napáchat velké škody.
 
Dalším známým zástupcem jsou opuncie. Jedná se o rozsáhlý rod, který zahrnuje i mrazuvzdorné jedince, které můžeme i v našich podmínkách pěstovat celoročně venku. Lidový název nopál se pro tyto rostliny příliš nevžil. Ačkoli jsou některé druhy vysloveně nebezpečné, protože po svých majitelích vystřelují trny, některé typy naopak poskytují velmi chutné ovoce, které se už vyskytuje i na našem trhu.
 
Většina z nás touží mít doma nějakou zajímavost. V tom případě určitě zkuste Lithopsy, živé kameny. Svým habitem i barvou připomínají kamínky, aby byly pro býložravce nejméně nápadné. I zde však platí známé přísloví, že méně je někdy více. A určitě vám nemusím napovídat, že se jedná o zálivku.

Živé kameny (Lithops) klamou tělem