Úvod > Novinky > Ve Vídeňském Theater an der Wien střílí i čaruje Čarostřelec

Ve Vídeňském Theater an der Wien střílí i čaruje Čarostřelec

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto: archiv Theater an der Wien
Ve Vídeňském Theater an der Wien střílí i čaruje Čarostřelec

Pro ty, kteří rádi navštěvují Vídeň, dnes máme pozvánku do tamní opery, kde jsme shlédli Weberova Čarostřelce. Milovníci kultury by si rozhodně neměli nechat uniknout mezinárodně obsazené představení a zajímavé pojetí díla. Na co se tedy můžete těšit…  
 
Námět k opeře Čarostřelec vytěžil Carl Maria von Weber z historie českého soudnictví z počátku 18. století.  Využil v ní lidové prvky a pověsti plné čar a démonů z tehdejšího českého prostředí. Premiéra v Theater an der Wien byla 19. dubna 2010 a my jsme se byli podívat na jedné z prvních květnových repríz.


scéna z 1.jednání

 

Představení se vymklo z normálu
Hned na začátku vystoupil intendant opery, aby sdělil, že představitelka role Agathy, kterou ztělesnila mladá sopranistka Elza van den Heever z Jižní Afriky „sice nemůže mluvit, ale hlas jí zůstal“, takže představení bude. Zpěvačka se zpočátku velmi šetřila, občas bylo v hlase znát, že je nemocná. Indispozici postupně překonala skvělou technikou a v druhé polovině představení zněl její hlas již plně, se sladkým zabarvením.
 
V tomto jediném představení účinkoval, turecký basbarytonista Selcuk Cara, který se „čertovským“ zjevem i herecky velmi hodil na roli „zloducha“ Kašpara. Mladý pěvec má barevný hlas, ale poněkud omezený v nosnosti, což je škoda. Další postavy už ve svém normálu byly.

 

I když…
Simon O´Neill, novozélandský tenorista, zpíval roli Maxe, nešťastného střelce, který ztratil díky kouzlům štěstí a hrozí mu, že v soutěži prohraje jak místo polesného, tak i ruku jeho dcery. Exteriérově vyvolával přinejmenším rozpaky. Obézní postava, světlé vlasy, které ve světlech reflektorů vypadaly jako šediny, působil v roli staře a neohrabaně. Postupně však dokázal diváky dojmout lidskostí a opravdovostí projevu. Jeho tenor zněl zpočátku úzce a ostře, postupně se rozezpíval a zejména v duetu s Agátou již byli hlasově vyvážené duo.

 

Přítelkyně Agáty Anna v podání Mojky Erdmann měla mladistvé kouzlo, šmrnc, lehký soprán subrety technicky zvládnutý, herecké špílce ovládala bravurně, próza byla nejslabší stránkou.
Postava ďábla Samiela, skvěle vykresleného Karlem Markoviczem, posouvá inscenaci  do kabaretu. Na začátku v bílém fraku a cylindru uvádí operu hraním předehry na starý vytřískaný klavír a pak ve fraku rudém z povzdálí řídí čarodějnické dění. Kouzelně romantická je postava polesného Kuny v podání Martina Snella, i když patří spíš do devatenáctého století, stejně jako jeho pěkně vykreslení ostrostřelci.


Agátha, Anna, Max

 

Režie používá líbeznost i orgie…
Režisér Stefan Ruzowitzky pojal inscenaci někdy s nadhledem, to když paroduje ostrostřelecké slavnosti či milostné snahy mládenců, někdy romanticky, ve vztahu hlavní dvojice. Romantika mu ale ujela do tvrdého naturalismu ve scéně ve Vlčí sluji, kdy předvádí orgie nahých narkomanů pomalovaných krví a bůhvíčím, doplněných atrapou keltského emblému. Líbezně a nostalgicky vyznívá promítání dobových obrázků, které uvádějí příběh skutečného střelce, ze kterého se v průběhu času stane svatý poustevník a v závěru zasahuje jako „deus ex machina“. Jednotlivé režijní nápady jsou dobré, ale navzájem se ruší a rozbíjejí celkový charakter představení.


orgie ve Vlčí sluji

 

Scéna podtrhuje depresivnost…
Scéna, dílo Renate Martin a Andrease Donhausera, je ve spodní části masivní  a jednolitá,   podle potřeby je to skála, spodní patro domu či Vlčí sluj, propojená s horní polovinou jen úzkými schody. V horní polovině je les či pokoj v domě Agáty. Celek vytváří atmosféru stísněnosti a strachu. Kostýmy Nicole Fischnaller představují směsice fantasknosti, kde se vše řídí jen cílem, aby to určitým způsobem dobře působilo, ale zařazení do konkrétního historického období raději nechtějme.
 
Hudba je občas docela česká…
Dirigent Bertrand de Billy odvedl profesionálně poctivou práci, držel orchestr citlivě, aby nekryl zpěváky, zejména když zpívali v horní části scény a měli tedy ztíženou pozici naplnit hlasem celé hlediště. Naopak v mezihrách nechal orchestr rozehrát naplno a využil všech možností partitury, aby nechal vyznít zvukomalebnosti a plnosti Weberovy hudby. Barevnost orchestru nesou zejména lesní rohy, na nichž stojí ostrostřelecké aktivity hlavních hrdinů, milostné toužení a obavy zase podkreslují dojímající dřevěné nástroje a sametové smyčce.
 
Nechybí tu ani český dupák či sousedská při hospodské zábavě. Romantická opera, která ožila v inscenaci v Theater an der Wien, přes svoji rozporuplnost lahodí oku i uchu a udrží se jistě ještě dlouho na repertoáru.


Mohlo by se hodit


reklama