Úvod > Novinky > Vídeňský Netopýr je bez vídeňského šarmu i bez šampaňského

Vídeňský Netopýr je bez vídeňského šarmu i bez šampaňského

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto: archiv Theater an der Wien
Vídeňský Netopýr je bez vídeňského šarmu i bez šampaňského

Johann Strauss a opereta, to je vídeňské rodinné stříbro, ba zlato -  ne nadarmo stojí v parku zlatá socha Johanna Strausse.  Dát na letní repertoár kultovní operetu Netopýr, to je v letní sezóně zaručeně úspěšný marketingový počin. Představa diváka, že zde najde zlatý obrázek ze života vídeňské smetánky, je však zrádná. Inscenace Netopýra v Theater an der Wien zcela postrádá operetní pozlátko i vídeňský šarm.

 

Opereta jako psychologické drama?
V režii Philippa Himmelmanna nejde o veselou operetní hříčku, šumící šampaňským a bezstarostností. „ Základním východiskem pro inscenaci je paralela mezi hospodářskou situací roku 1874, kdy došlo k prvnímu historickému krachu na burze, a dneškem.  Společenské poměry lze přirovnat k tanci na sopce, tehdy stejně jako dnes, se jedná o únik před realitou,“ popisuje své východisko režisér.

 

Agresivita a existencionalismus v operetě?
Divadlo na divadle je osvědčený režijní přístup, kdy se mnohdy víc baví herci, než publikum. Herecká společnost trpící kocovinou se oddává už během předehry obscénním hrátkám a poté vyústí v operetu. Scéna je zrcadlovým odrazem hlediště, všichni jsou stále na scéně a vědí oč jde a dohrávají vztahy. A ty jsou velmi zlé, až kruté.
 
Neustálé svlékání je až stereotypní,  a slavný valčík se odehrává v jakémsi deliriu. 3. dějství navazuje přímo a šokem, z rozražených zadních dveří se nahrne pěna, ve které zmizí Falke, aby se zjevil jako Froš.  Nicméně se nikde režie nedopustila nelogičnosti, každé proč má své proto a divák je musí najít.

 

Profesionální perfekcionalismus
Hudební nastudování je skvělé. Dirigent Cornelius Meister nasazuje předehru ve forte a v  divokém tempu a nasazení drží po celé představení. Má cit pro efekt, zastavení, nadechnutí, aby zase rozjel valčík v divokém víru. A zpěváci drží statečně krok, zpívají výborně a ještě lépe přitom hrají. Rosalinda je Nicola Beller Carbone , oplzlá,vyžilá a zlá ženská, která se během představení proměňuje v krásnou heroinu.
 
Kurt Streit jako Eisenstein je impozantní chlap se spolehlivou pěveckou technikou, který ze sebe udělá úchylného maniaka. Juanita Lascarro je Španělka a její Adéla je exotická s tmavým medovým sopránem, závratnými výškami a pevnou koloraturou. Překvapil mile Rainer Trost jako Alfréd, znělý lyrický tenor, příjemný, chlapecky rošťácký. Prinz Orlofsky je Jacek Laszczkowski, zpívá kontratenorem a projevuje se jako infantilní homosexuál.
 
Dr. Falke v podání Floriana Boesche zůstává v průběhu večera střízlivý a nad věcí, je zpočátku otloukanou obětí. Jeho zneuctění během předehry překračuje hranice vkusu, ale dává jasně najevo, o jaké hrátky jde. Za zmínku stojí balet, který je původní a dokresluje děj operety. V inscenaci je minimum prózy, jsou otevřené všechny hudební škrty, a přesto není dlouhá.

 

Moderní východisko pro operetu?
Je to prý útvar mrtvý, nezajímavý. Ve Vídni prokazují naopak, že lidé jsou stále stejní, otroci svých vášní a neřestí. Je to opereta provedená smutně. Jestli je to moderní, není jisté. Ale je to inscenační přístup, který nutí diváka přemýšlet.


Mohlo by se hodit


reklama