Úvod > Novinky > Rusalka ve vídeňské Volksoper je ekologická i poetická

Rusalka ve vídeňské Volksoper je ekologická i poetická

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto: archiv Volksoper
Rusalka ve vídeňské Volksoper je ekologická i poetická

Ve vídeňské Volksoper  je od počátku její existence veškerá produkce určena lidu a ten jí musí rozumět, proto se vše musí zpívat německy. Rusalka německy? Proč ne, vždyť „Kleine Meerjungfrau“ je známá i v německy mluvících zemích, stejně jako Andersenova „Malá mořská víla“. Rusalka a Ježibaba jsou v inscenaci ponechány jako jména a Ježibaba zpívá česky„Čury mury fuk!“. Bůh ví, jak je to německy, asi nesehnali čarodějnickou poradkyni.


Gyula Orendt (Der Jäger), Aleš Briscein (Der Prinz), Komparserie

 

V současném trendu moderních inscenací klasických oper je Rusalka dost častým terčem. A bohužel ne příliš šťastným. Poslední, mnichovská inscenace, která měla premiéru koncem října, je hozená na téma „Fritzel a jeho dcery“, a dělá z moudrého strážce přírodní rovnováhy Vodníka nechutného úchyla, musí ranit snad každého, aniž je vyznavačem klasiky.
 
Vídeňská Voklsoper však zůstává u pohádky. Dělá si legraci ze světa lidí, včetně prince, někdy je i dost na lidi zlá. Ale hlavně má ráda lesní zvířátka a ukazuje, jak jim škodí lidské produkty, především odpad, vyvážený do lesů. Zřejmě problém i v Rakousku.


Kristiane Kaiser (Rusalka), Wiener Staatsballett

 

Režijní a výtvarná stránka je poetická a roztomilá. Franko-kanadský team André Barbe & Renaud Doucet  vytvořil hravé představení plné současných reálií. Opona před představením je rozdělena na šuplíky a v každém je uvězněna nešťastná nahá žena. Světelným průhledem vidí divák do pokojíku, kde čte maminka dítěti pohádku. Pak se mění v Rusalku.
 
Scéna se po celou inscenaci nemění, dva lesní stromy po stranách s jezerem vzadu a se spodním prostorem pro zvířátka. Ta tahají z černých odpadkových pytlů „poklady“. Lesní žínky hledají, čím by se zkrášlily. „Mám, mám, zlaté vlásky mám….“ – do nich dám staré vánoční ozdoby.  „Mám, mám, ladné tílko mám…“ a natřu ho vyjetým motorovým olejem… to je síla i pro otrlého. Lesní žínky jsou hnědé neposedné kořenové bytosti, a zpívají a poskakují v jakémsi hip-hopu. Kouzelný je měsíc, zavěšený jako velké svítící šlapací kolo, na kterém šlape postava a lehce komunikuje s Rusalkou. V závěru prvního jednání se promění za plentou Ježibaba v Cizí kněžnu a smysl pohádky je jasný.


Mischa Schelomianski (Der Wassermann), Heidi Wolf (Erste Waldelfe), Elvira Soukop (Zweite Waldelfe), Martina Mikelić (Dritte Waldelfe)

 

Dobrý je nápad s motorovým člunem na jezeře, se kterým přijíždí a odjíždí Princ s Cizí kněžnou.  Svět lidí je ale nesmiřitelně karikován. Polonézu tančí jakési umělé a vycpané postavy, které si píchají drogy, Princův lovecký doprovod je silně obézní, stejně jako děti u dvora. Zelené popelnice s kopretinami vzbuzují otázku, zda není sponzorem představení strana zelených, dobrý je nápad zpívat „Květiny bílé po cestě“ za scénou a slavnost naznačit jen ohňostrojem na horizontu za jezerem.
 
Třetí dějství začíná opět průhledem oponou, teď je to Rusalčino vězení. Jde po vodě, ta ji nepřijímá. V závěru začíná Rusalka vnitřně svítit, to se vrací moment, kdy ji Ježibaba krmí světlem když jí dává duši. Po smrti Prince se vnitřní světlo Rusalky zvětšuje a ona splyne s hvězdami, svítícími na horizontu. Tím se dostává příběh do poetické roviny a tragika smrti je potlačena do pozadí.
 
Hudebnímu provedení dirigenta Gerrita Priesnitze však zcela chybí vroucnost, tempa jsou těžká, orchestr má nepřeslechnutelné problémy. Dvořák psal hudbu na zvukomalebnost češtiny a tak nesouzní s němčinou. Aleš Briscein v roli Prince měl kvůli pomalému tempu problém a závěrečná výška mu nevyšla, přestože hlas zněl zvučně. Herecky byl chlapecky milý a zkarikování prince si užil.


Dubravka Musovic (Die Hexe Ježibaba)

 

Hvězdou představení je domácí Kristiane Kaiser v roli Rusalky. Plný barevný dramatický soprán, dívčí zjev i herecké schopnosti umožnily vytvořit dojemnou postavu. Ježibaba v podání Doubravky Musovič z Dubrovníku je herecky poněkud svázaná. Cizí kněžnou je ruská zpěvačka Victoria Safronova s plným a barevným mezzosopránem. Nejslabším místem inscenace je role Vodníka.  Ruský basista Mischa Schelomianski je bezmocný jak herecky, tak pěvecky. Ani zdání po barevném plném basu! Pohádce tak chybí nejmoudřejší a nejnosnější postava.
 
Rusalka ve Volksoper je příkladem toho, jak lze klasiku přiblížit současnému chápání světa a přitom zachovat poetiku pohádky.  Rusalky ve Vídni se není třeba bát, naopak potěší oko, duši i rozesměje.


Mohlo by se hodit


reklama