Úvod > Novinky > Leoš Janáček na Provázku ve vizích Milana Uhdeho a Miloše Štědroně

Leoš Janáček na Provázku ve vizích Milana Uhdeho a Miloše Štědroně

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto: Jakub Jíra/archiv divadla Na Provázku
Leoš Janáček na Provázku ve vizích Milana Uhdeho a Miloše Štědroně

Brněnská autorská dvojice Miloš Štědroň a Milan Uhde přivedla na svět své další dílo. Na jejich domovské scéně, v divadle Husa na Provázku, představili novou hru s názvem Leoš, aneb Tvá nejvěrnější… a to ve světové premiéře.
Dílo bylo očekáváno dlouho. A dlouho se připravovalo. Nejprve v myslích a diskusích autorské dvojice a poté od listopadu 2010 během ročního cyklu veřejných přednášek s názvem Kabinet Janáček.

 

 

Osmi setkání se účastnili lidé, kterým je životní příběh a dílo L. Janáčka nejbližší. Renomovaní muzikologové, hudebníci i zástupci kulturního života. Diskutovala se témata Janáčkova hudebního, ale také mimohudebního působení.
 
Inscenace si však všímá víc než Janáčkovy hudby jeho osoby, psychiky, vztahů k ostatním lidem, především k ženám. Na osnově vztahů šesti žen, které hrály v Janáčkově životě nějakou podstatnou úlohu, vznikla originální koláž ornamentů, vyšitá předivem snů, představ, pocitů, tužeb a nesplněných přání a prolnutá do hudebních motivů z Janáčkovy hudby. Na slabém provázku příběhu Janáčkova života jsou navázány jeho intimní vztahy k ženám, poznamenané primitivním pudem i zoufalou touhou po lásce a po štěstí.

 

 

Hra sama je psychologickou sondou. Od předpubertálního, přecitlivělého vesnického chlapce, odtrženého od matky i první dětské lásky, drilovaného v klášteře, kde ztratil i víru v lásku boží, přes mladíčka, marketingově i citově zneužitého stárnoucí umělkyní, až k muži, který si přestal žen, včetně své vlastní, vážit. Vztah ke Kamile tak dostal další dimenzi, je nejen inspirací, ale i jedinou naplněnou šťastnou láskou. Co na tom, že pozdě a jen jednostranně.

 

 

Geniální je v inscenaci propojení Janáčkových duševních hnutí s hudebními motivy z oper či komorních děl. Několikrát se tu objevuje Káťa, kterou psal pro Kamilu, ale i láska Bystroušky a touha Zlatohřbítka. Neskutečné, až přízračné, jsou výkony herců Divadla na Provázku, kteří jsou nuceni tyto osamocené, vystřižené motivy zpívat a dokonce i je vzájemně prolínat. I když jsou amplifikovaní a doprovázeni jen klavírem, je jejich výkon obdivuhodný. Nad nimi se vysoko vznáší postava Paní S. – smrti, ztělesněná Gabrielou Vermelho, která ohromuje plným barevným mezzosopránem s pevnými výškami a doprovází se po celou hru na housle.

 

 

Mladý Leoš v podání Martina Donutila je mile chlapecký, ale už v sobě nosí příští hořkost a vzdor. Martin Havelka jako Mistr v letech si dává záležet na vnějších znacích, toporné chůzi i lašském krácení slov, drží postavu a akcentuje její vnitřní vývoj i zachování jejích hlavních povahových rysů, neústupnosti a tvrdohlavosti. Anička Duchaňová, jako manželka Zdenka, přesvědčivě přináší její ženskou zoufalost, kterou přesvědčuje samu sebe i ostatní, že ji přece jedinou kdysi miloval.
 
Kateřina Jebavá jako Kamila je pokornou loutkou v rukou paličatého Mistra, přesto, že si uvědomuje, že Leoš nevidí ji samotnou, ale svoji iluzi a milosrdně mu ji nechává. Eva Vrbková v roli pěvkyně Gabriely Horváthové je přesvědčivá herecky i pěvecky, v próze je znát hlasová únava, se kterou si ovšem mistrně pohrává. Výkony ostatních herců jsou vzácně vyvážené, hru vtipně doplňují a rozšiřují o další aspekty, jako jsou diametrálně odlišná hodnocení hudebních vědců či dějově hru doplňující postavy ostatních životních žen.

 

 

Hrací prostor vymezil režisér Vladimír Morávek do centra divadelního sálu, který je vyplněn řadou stolů, posypaných listím a v něm je spousta rekvizit či dobových dekorativních prvků, jimž vévodí nad herci a diváky hlavou dolů zavěšený Pegas a busta Mistra. Herci hrají nejen kolem stolů, ale i na nich, či v uličkách mezi diváky. Náznakové akce či kostýmy okamžitě evokují, oč jde a není nutné nic příliš rozehrávat. Přesto vzniká ucelený a kompaktní divadelní útvar, zasahující diváka neobvyklostí a myšlenkovou erudovaností. Miloš Štědroň dokázal vyhmátnout emotivně nejsilnější hudební motivy a spojit je do efektního a logického celku. Spolu s uměřeným, moudrým a sdělným minimalistickým textem Milana Uhdeho tak vzniklo dílo obdivuhodné umělecké sdělnosti i působivosti.


Mohlo by se hodit


reklama