Úvod > Novinky > Offenbachova Perikola v brněnské opeře je rozpačitá

Offenbachova Perikola v brněnské opeře je rozpačitá

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto: archiv autorky a ND Brno
Offenbachova Perikola v brněnské opeře je rozpačitá

Brněnská opera dostála svému slibu, který dala publiku před léty a uvedla klasickou operetu. První premiérou v roce 2012 je tak u nás téměř neznámá Offenbachova opereta Perikola.
 
V Brně se přitom Offenbach hrál dost často a rád. Úspěch slavily jeho největší operety jako Krásná Helena, Orfeus v podsvětí či Modrovous, oblíbené u publika byly i Hoffmannovy povídky. Poučené publikum si vychutnávalo v Redutě i jeho jednoaktovky jako Zásnuby při lucernách, Fortuniovu píseň či Most vzdechů. Po dlouhé době teď sáhla dramaturgie opery po titulu téměř neznámém.
 
Perikola  přitom patří k Offenbachovým úspěšným kusům, její absence na českých jevištích byla vysvětlována náročností pěveckých partů. Divák však ihned v průběhu druhého dějství pochopí, že komunistický režim nemohl na jeviště pustit děj o politických zákulisních intrikách při přípravě a průběhu revoluce. Dnes si naopak mohli inscenátoři na něm pochutnat, ale dalo by se říct, že to učinili velmi nesměle, z akcí by se dalo vytěžit mnohem víc.

 

 

Příběh o milostné dvojici pouličních zpěváků, kteří se zapletli do intrik vládnoucího dvora díky lásce vládce ke zpěvačce, přináší spoustu možností, jak ho rozvinout a aktualizovat, čehož inscenátoři využili jen ostýchavě. Na premiéře (6. ledna) si ještě herci nedovolili ani extemporovat, ale to se snad časem vykrystalizuje. Nejlépe tak vyzněla scéna v žaláři, kdy exceluje v roli starého vězně činoherní bard Jaroslav Kuneš.
 
Interpreti jsou všichni mladí zpěváci, kteří nejsou operetou negativně poznamenaní, ale jejich nedlouhá herecká zkušenost je přesto na cestu operetního klišé svádí. Ono s naivním textem, který navíc příliš nejde „do pusy“, se toho moc udělat nedá.
 
Výkon Jany Wallingerové v titulní roli je technicky vynikající, skvěle zvládá pěvecký part, herecky by neškodilo postavu usměrnit. Nejen partner na jevišti, ale ani divák v hledišti neví, jaká vlastně ta dívka je a o co jí jde doopravdy. V roli Piquilla je milým překvapením tenorista Ondřej Koplík, s příjemným znělým lyrickým tenorem a dobře vypadající i hrající. Nelze nevzpomenout na Antonína Julínka, měl by z něho jistě radost jako ze svého nástupce. Záporáka Dona André výborně hraje i zpívá Jan Šťáva. Mladý basista zde dostal skvělou příležitost a plně jí využívá. A navíc je mu rozumět.

 

 

Dvojice intrikánů Don Miguel a Don Pedro mají být hybatelé všeho dění, ale jsou po pravdě řečeno spíš nudní. Zoltán Korda a Petr Císař mají přitom na to, aby vnesli do svých postav jiskru (už to prokázali v Turandot), i aby je bylo přes orchestr slyšet a aby jim bylo rozumět. Snad jim v uvolnění pomůže větší jistota a nasazení při reprízách.
 
Trojice sestřenek, vlastnících hospodu, kterou vydávají za „národní kabaret“, aby získaly od místokrále dotace, je milá a pěvecky zdatná, ale zasloužila by si od režiséra větší pozornost. Jsou v akci jen, když ji mají, pak zapadají do davu a nevědí, co se sebou, což je škoda, chtělo by to domýšlet a dohrávat. Dvorní dámy, to je jedna velká nuda a trapnost…
 
Režisér Tomáš Studený nevyužil dostatečně skrytých možností a nevytěžil z akcí situační komiku. Jde snad na vrub jeho malé zkušenosti, že si nevěděl rady s davovými scénami. Nepomohla mu bohužel ani choreografka Hana Košíková, jejíž vklad vyzněl spíš do ztracena, zejména v očekávaném bujarém lidovém tanci. Sbor přinesl do inscenace především svoje věno, léta budované sbormistrem Josefem Pančíkem. Znělost a hutnost sborových scén zachraňuje nejednu situaci na scéně.
 
Hudební nastudování dirigenta Caspara Richtera jako by nevyužilo zvukových možností operního orchestru. S ohledem na zpěváky nutí orchestr do pián, což přináší i nepřesnosti v nasazení, bohužel ale i tam, kde by mohl pustit zvuk v plné šíři. Proklamovaný tanec Lama-Lama neměl grády ani v hudbě, ani na scéně. Jediným číslem, které dává inscenaci šmrnc, je kvapík, který je reversem kankánu z Orfea v podsvětí. Dobře působí i finále, které Caspar Richter vypůjčil do hry z aktovky Most vzdechů. Je sice nápadné, že se najednou jedná o jiný hudební materiál, ale nakonec, je to Offenbach. „Konzultoval jsem to s autorem, volal jsem mu horkou linkou přímo do podsvětí. Dal mi svolení finále použít,“ žertoval dirigent při setkání s novináři.

 

 

Opereta musí být také hezká pro oči a to se v tomto případě povedlo. Scéna Evy Jiříkovské je nápaditá a moderní a při tom funkční. Je složená z obřích písmen různé velikosti a barev, které se přeskupují podle jednotlivých obrazů. Kostýmy Kateřiny Kerndlové navazují na nápad s písmeny, ta se objevují zase na sukních dívek. Jednoduchost kostýmů způsobuje, že se nijak nebijí s rádoby lidovými peruánskými oděvy. Jen snad kostým Dona Andrého jako Indiána je v komické nadsázce poněkud přehnaný. Celek ale působí radostně a příjemně.

 

 

Rozpačitost v přístupu k inscenaci dokázali inscenátoři proměnit v zajímavost. Hra má dvojí vyústění, Perikola si přece musí jednoho muže vybrat. Proto jsou do hry zapojeni diváci a na váhy, umístěné ve foyeru, hážou o přestávce žetony – Piquillo nebo Don André…?  Na premiéře vyhrál Don André, revoluce byla „á la samet“, místokrál se vrátil do úřadu a z Piquilla se stal „tribun lidu“ cestující po celé zemi, aby nepřekážel. Druhá varianta je prý revoluce, jak se patří… že by tekla i krev? To si už musí diváci rozhodnout sami, v každém případě je losování nápad svěží.

 

 

Operní soubor tak zaplňuje mezeru v repertoárové nabídce, ve které opereta deset let v Brně citelně chybí. Je jen otázka, zda nic neříkající, neznámý titul přitáhne diváky. Už se spálili v minulých nastudováních Země úsměvů, Netopýra i Cikánského barona. Snad mladé publikum přijme přístup mladých tvůrců se zájmem. Na premiéře alespoň v hledišti mládí nechybělo.


Mohlo by se hodit


reklama