Úvod > Novinky > Limonádový Joe v Radosti je radost

Limonádový Joe v Radosti je radost

Rubrika: Blog    Vyšlo:
Autor:    Foto: Jef Kratochvíl
Limonádový Joe v Radosti je radost

Arizonská pěnice Tornado Lou, líbezná Winnifred, limonádový pistolník bez bázně a hany, zvrhlý padouch Hogofogo a další postavy, patřící dnes do zlatého fondu české literatury i filmu, vtrhly na jeviště divadla Radost. To už dávno není jen loutkové, hraje pro děti od 1 do 100 let a chce-li někdo načerpat pozitivní energii a uvolnit své nitro, sevřené neustálým shonem a stresem, tady dostane spolehlivý recept na všechno. Kolalokovu limonádu.
 
Že jde o českou hudební komedii Jiřího Brdečky, která se dočkala divadelního i filmového zpracování, není třeba jistě dodávat. Principál Vlastimil Peška se ovšem zachoval po svém a hrábl do scénáře a přepracoval ho k obrazu svému. Režijními nápady, které ho naštěstí neopouštějí, obohatil českou klasiku o pohled poněkud posunutý. V duchu parodie na parodii se tu vypráví a píše příběh přímo na scéně pro noviny „Arizonská polnice“, jako reklamní masáž pro prodej Kolaloky. Proto všechno organizuje praštěná šéfredaktorka, role, kterou napsal Peška na tělo své ženě Evě Lesákové. K dovršení absurdity se tato k závěru převléká za Mexiko-Kida a řádí na jevišti jako černá ruka.

 

 

Celý ansámbl se přidává a s přirozeným nadhledem, líbezností i u padouchů a se smyslem pro míru, předvádí své postavy. Smyslná Tornádo Lou v podání Michaely Kotěrové, líbezná a nevinná Winnifred, ztělesněná Helenou Peškovou, Horác alias Hogofogo, s bravurou představovaný Pavlem J. Riedlem a především Limonádový Joe, kterého neodolatelně hraje Vilém Čapek. Ten je skvělou parodií filmové postavy Karla Fialy, přitom nekopíruje ani nepřehání, je přirozený a hezky zpívá. Bombou je už jeho vpád na scénu, jakoby přímo z nesmrtelného filmu.

 

 

V představení je prostor i na připomenutí, že jsme v loutkovém divadle. V začátku příběhu přijede maketa dostavníku, který je po cestě smeten tornádem, či v baru „nasávají“ dva vycpaní pistolníci, kteří se pak dobře ve dvojici perou a ještě lépe dělají mrtvoly. K sežrání jsou také tygří pijavice, které sežerou, na co přijdou, i ostatní pistolníky. Loutky i scéna jsou vydařeným dílem Tomáše Volkmera a nápadité kostýmy se povedly Sylvě Zimule Hanákové. Choreograficky se vyřádila Ladislava Košíková a v soubojích Josef Jurásek.

 

 

Samozřejmě nesmí v hudební komedii chybět orchestr. Specialitou herců v Radosti je umění ovládat minimálně jeden hudební nástroj a to tak, že jsou schopni v akci skutečně reálně hrát. A naopak zase skuteční hudebníci jsou zapojeni do hereckých akcí. Postupně se účinkující seskupují v nejrůznější hudební tělesa a vedle klavíru střídají housle, violoncello, kontrabas, flétnu, klarinet, křídlovku, kytaru a nechybí i perkuse v podobě obyčejné bedny. S citlivým ozvučením tak dochází k vyváženému zvuku, který je příjemný uším publika.

 

 

V Radosti se opět potkala pozitivní tvůrčí energie s citem pro nadsázku a se smyslem pro humor a hravost. Výsledkem je precizní, profesionálně provedené divadelní představení, které si nehraje na umění a snad právě proto uměním je. Ze všech účinkujících na jevišti tryská dobrá nálada a nadšení, které se přenášejí do hlediště a ve vzájemném souznění vytvářejí atmosféru pohody a bezpečí. A to i přes to, že se tu téměř neustále kují pikle a střílí! Jenže si tu střílí také jeden z druhého a sami ze sebe i z toho, že všichni máme rádi legraci a napínavé limonádové příběhy, ve kterých vítězí láska a dobro. Proto chodíme pro radost do Radosti a jsme vděční, že nás nikdy nezklamou.



Mohlo by se hodit


reklama