Úvod > Novinky > Černá Madona Brněnská na scéně Mahenovy činohry

Černá Madona Brněnská na scéně Mahenovy činohry

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto: archiv ND Brno
Černá Madona Brněnská na scéně Mahenovy činohry

Černá Madona brněnská skutečně existuje. Visí na oltáři v bazilice Nanebevzetí pany Marie na Starém Brně, přesto, že se jí říká Panna Marie Svatotomská. Ikona, kterou Karel IV. daroval roku 1356 dnešnímu kostelu sv. Tomáše na Moravském náměstí v Brně, je madonou z křesťanského Východu, která je nazývána „Hodegetrie“, tedy průvodkyně na cestě životem. Klášter sv. Tomáše s mariánskou svatyní nacházel mimo městské hradby, tedy byl nejcitlivějším místem obrany města a terčem prvních útoků. Ikona ho měla chránit…

 

 

Tak tomu bylo i v době obléhání Brna Švédy. Proto v den svátku Panny Marie, 15. srpna 1645, kdy byl poslední soustředěný útok Švédů na Brno, bojovalo necelých 500 vojáků a asi 1000 civilistů proti 28 000 Švédům pod touto ikonou. A Švédové odtáhli s nepořízenou. Toto skvělé vítězství se už po dvacet let připomíná historickou bitvou v ulicích města. Nyní se ujal námětu šéf Mahenovy činohry Zdeněk Plachý, který napsal a zrežíroval hru na toto téma. Myšlenka prý vzešla od primátora města Brna Romana Onderky, pravda ovšem je, že látku zpracoval již před několika léty Vlastimil Peška pro Ořechovské divadlo a ještě před ním Mozartův libretista Emanuel Schikaneder, když působil jako ředitel divadla Reduta.

 

 

Zdeněk Plachý se ujal úkolu velmi vážně a přivedl na scénu všechny tehdejší historické postavy. Ožívají zde Raduit de Souches, velitel obrany města, páter Martin Středa, rektor jezuitské koleje, Georg J. O´Gilvy, velitel posádky na Špilberku, ale i další skuteční i neznámí Brňané. Ne příliš hrdinnou postavou je i maršál Torstensson, velitel švédských vojsk.

 

 

Škoda, že se nepovedlo přivést na jeviště lidi z masa a kostí. Postavy, které zde jednají, jsou jakési šablony, bez psychologického vývoje a vedení. Herci se poctivě snaží dát svým postavám krev, ale je to snažení statické, ustrnulé v prostoru. Hra sama, ač jedná o veskrze dramatické době, nemá dramatický spád. Zákonitosti dramatu nejsou naplněny, krize nastává od samého počátku a katarze se nedostavila. Jen beznadějné lidské lopocení a akcent na něj, až příliš naturalistický, zejména v případě mučení zajatců. 

 

 

Jde o naučnou hru, slepenou z obrazů o lidském handrkování. Navíc je většině herců špatně rozumět, polykání konců slov je bolestí téměř všech.
Úsilí Martina Středy o vybičování chrabrého ducha obránců, se v podání Vladimíra Krátkého smrskává na jakési náboženské blouznění a vytržení při pohledu na krásnou gotickou madonu, která se zjevuje v prezidentské lóži a vůbec není černá. Petr Halberstadt zachraňuje postavu sympatickým, zarytým, chlapáckým postojem, Ján Jackuliak zase charakterem padoušského slabocha, kterého poněkud přehrává. De Souches je toporný hezoun, který se omezuje na milostnou pletku a O´Gilvy spíš přihlouplý vojácký chrapoun. 

 

 

Lennnard Torstenson je lidský při komunikaci se svou zoufalou ženou, se kterou si neví rady Dana Pešková, a charakterizuje ho jen bezmocnost a zahořklost. Jeho postava předjímá, že za vítězstvím Brňanů je spíš jeho deprese a nemoc. Magda Štvrtecká v roli Magdaleny, sváděné manželky radního a nešťastné matky, má nejvíc příležitostí k charakterizaci postavy, což činí s přesvědčivostí a opravdovostí.

 

 

Dramatické hry jsou nejpůsobivější, jsou-li okořeněny špetkou humoru. Plachý přivedl na scénu postavy, které mohly tuto funkci naplnit, bohužel ji nevyužil. Proto role proradného radního Johanna Fischera zůstává jen odpornou, ač Ján Jackuliak poctivě využil všechny možnosti, které mu role nabídla. Jeho matka v podání Marie Durnové bohužel zůstává jen plochou šarží hloupé, vládychtivé ženské.
 
Nejpůsobivějším článkem inscenace je scéna. Jednoduché podání reálného interiéru Nové radnice působí přesvědčivě, kopie jezuitského kostela je dokonalá. Simultánní vedení scén zprvu ruší, je to nesourodý prvek s reálem, ale dobře působí využití orchestřiště pro vysouvání scén. Promítání a prolínání barokních obrazů ve spojení s upravenou barokní hudbou je citlivé a působivé.

 

 

V souhrnu lze říct, že z profesionálního hlediska se hra nepovedla po stránce dramatické. Inscenačně je mnohem sdělnější výtvarná stránka než stránka divadelní. Vlastně to ani divadlo není, je to spíš jezuitské naučné divadlo, jakási „škola hrou“. Je určená také pro školní mládež, ta vždy nejlépe a tvrdě prověří hodnotu a sdělnost díla. Snad to nebude na úkor herců, ti přináší na scénu opravdovu všechno, co lze ze hry vytěžit.
Při premiéře 27. ledna byla Černá Madona Svatotomská přítomná.
 
Visela ve foyeru nad schodištěm a ochraňovala všechny příchozí, stejně jako její ochránce, opat Starobrněnského kláštera Lukáš Evžen Martinec. Byli přítomni i zástupci švédského velvyslanectví. Z někdejšího válečného střetnutí zůstala tak vskutku jen vzpomínka. 


Mohlo by se hodit


reklama