Úvod > Novinky > Úděl nutící k zamyšlení

Úděl nutící k zamyšlení

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto: Martin Špelda
Úděl nutící k zamyšlení

Mohlo by být Slunce považováno za Boha? Kam vlastně všichni směřujeme? Musí být láska na divadle nutně jen nešťastná? Tyto a nejen tyto otázky se vám budou honit hlavou během bezmála tří hodin sledování vskutku nadčasové a velmi oceňované divadelní hry Polední úděl.

 

 

Už první krok do sálu Divadla v Dlouhé pro vás bude znamenat jisté dobrodružství. Zjistíte totiž, že scéna je postavena obráceně. Diváci sedí na jevišti a děj se odehrává na forbíně, ale pozor, také v celém zbývajícím prostoru hlediště. Nejen scénografie je zvláštní. Paul Claudel napsal tuto hru vlastně jako autobiografické drama., čerpal z vlastních zážitků. V postavě Mesy najdete tedy střípky autorova života.
 
Děj nás zavádí na zaoceánský parník, cestou do Číny. Tři muži a jedna žena se zde setkávají, příznačně v poledním žáru. Když Mesa (Marek Němec) poprvé spatřil vdanou paní Ysé (Helena Dvořáková) a jejího manžela De Cize (Miroslav Táborský), jistě si nepomyslel, že právě tato žena se stane jeho celoživotní touhou, láskou a zároveň soužením. Čtvrtým do party je světácký plantážník Amalric (Miroslav Hanuš).
 
„Jsme spolu zapleteni jako čtyři jehlice, a kdo zná vlnu, kterou nám uchystal osud, abychom ji všichni pletli společně?“ Říká jedna z postav a touto prostou otázkou by se dala vyjádřit vlastně celá myšlenka dramatu. Mesa po prvním setkání již nepřestane po Ysé toužit a rozhodne se lásku vyhledat i po příjezdu do Číny. A pak vlastně ještě jednou... Ale jestli bude jejich láska nakonec šťastná a zdali je čeká společná cesta životem, to vám přirozeně neprozradíme. Můžeme jen podotknout, že Polední úděl bývá rovněž přirovnáván k jedné slavné irské legendě, příběhu Tristana a Isoldy.

 

 

Děj inscenace ale není zdaleka tak jednoduchý, jak jsme přednesli. Každý divák si v textu najde tu svou zápletku a právě jen vlastní příběh. Není totiž ani úplně jednoduché všechen text sledovat, protože je ho opravdu hodně. Ale nebojte se, ve chvíli, kdy budete mít pocit, že už herci nemohou říct ani slovo navíc, se v hledišti začnou dít věci...
 
Jsme přece na moři, takže se celé hlediště začne vlnit jako mořská hladina, navíc za tónů krásné klasické hudby. A to není vůbec poslední audiovizuální kouzlo, které je divákovi v Poledním údělu předkládáno.
Můžete se těšit na krásné, jednoduché a přece nápadité kostýmy, které pomohou oddělit jednotlivé části hry – kostýmy vám příjemně rozdělí inscenaci na tři části. Na palubě parníku se s herci setkáte ve strohých šedobílých kombinacích, na hřbitově (místo setkání Mesy a Ysé) se předvedou v decentní fialové a černé a v divoké poslední části nebudete pochybovat, že jste opravdu na plantáži. Ysé i Amalric mají na sobě kombinaci hnědé, okrové a žluté.

 

 

Ve druhé části můžete fascinovaně sledovat, jak hloubající Mesa bloudí hledištěm, mezi stylizovanými náhrobky, a čeká na svou Ysé. Ta s ním i se svým manželem zprvu umně manipuluje, aby pak zjistila, že rovněž propadla lásce a ona láska ji zničila. Nejspíš nebudete vědět, kterému z hrdinů přát, třeba budete Ysé nakonec i nenávidět a Amalrica s ní.
 
Možná vás bude i velmi zajímat, jak to udělali, že všechny náhrobky zhasnou najednou, nebo kdo naučil Marka Němce chodit po vodě... Radíme však, abyste si představení jen užívali, pozorovali malé zázraky, které se na jevišti dějí, a nepátrali po příčinách.
 
Jak to s nimi dopadne? S kým nakonec Ysé skončí? Dostane Mesa zpět své houpací křeslo? Co bude skutečným údělem této celkem nesourodé čtveřice? Vlastně nevím, po prvním zhlédnutí si nejsem úplně jista, zda jsem správně uchopila hlavní myšlenky hry a rozhodně se nad Poledním údělem budu ještě chvíli zamýšlet. Ale jistě vím, že inscenace stojí za návštěvu Divadla v Dlouhé a strávení několika zajímavých hodin sledováním báječných hereckých výkonů (budete při množství textu žasnout nad jejich pamětí) a doslova audiovizuálních orgií.

 

 

Za zmínku také stojí, že poprvé byla hra u nás uvedena již v roce 1937 (o celých jedenáct let dříve než ve Francii), v roli Mesy se představil Otomar Korbelář a inscenace se tehdy dočkala celkem 8 repríz.
 
Polední úděl je v současné době velmi vyhledávaným a téměř pokaždé vyprodaným kusem. Také proto, že hra získala tři Ceny Alfréda Radoka (inscenace roku, ženský herecký výkon, scéna), Cenu Thálie pro Helenu Dvořákovou a navrch ještě nominaci, resp. širší nominaci na obě ocenění pro Marka Němce.
 
Proto, chcete-li zažít nevšední divadelní večer, popřemýšlet si a k tomu si ještě užít krásnou scénu Martina Černého, vydejte se do Dlouhé. Polední úděl polapí i vás.

 

 

POLEDNÍ ÚDĚL, Paul Claudel
Hrají: Marek Němec, Helena Dvořáková, Miroslav Hanuš, Miroslav Táborský
Režie: Hana Burešová
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Kateřina Štefková
Divadlo v Dlouhé -
http://www.divadlovdlouhe.cz/


Mohlo by se hodit


reklama