Úvod > Novinky > Kytice hororu v Radosti

Kytice hororu v Radosti

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto: Jef Kratochvíl, archiv divadla Radost
Kytice hororu v Radosti

Brněnské divadlo Radost sáhlo po klasice, Erbenově Kytici z pověstí národních, které je už 160 let, ale nic neztratila na kouzlu, vůni a strašidelných barvách.
 „Potkávají se tu filosofie, náboženství, poezie se čtyřmi základními živly a se vším, co nás přesahuje. Prolíná se tu pohanský slovanský dávnověk se současnými mezilidskými vztahy a city. To je napětí, které vytváří obrovské drama,“ vyznal se režisér představení Petr Nosálek.

 

 

Čtyři hororové balady, Vrba, Vodník, Zlatý kolovrat a Svatební košile mají v účinku stoupající tendenci a gradují do podoby magického hororu. Vše umocňuje slovo, scénický obraz, písně i živá hudba. Prologem i Epilogem je báseň Kytice. Hudba Pavla Helebranta je psána přímo pro tuto inscenaci a je hravá, iluzivní, podporuje účinek a rytmus slova i akce a neváhá sáhnout po citacích notoricky známých klasiků (Smetana – Proč bychom se…, Dvořák- Humoreska), aby jimi kouzelně podkreslil děj.

 

 

Přesto, že režisér Petr Nosálek působí především na severní Moravě (Ostrava) a v polských divadlech, podlehl zcela duchu a stylu radosťáckému. Vlastimil Peška tentokrát přešel na jeviště jako herec a kapelník a zcela ho svojí osobností ovládl. Opět na diváka dýchla laskavost, hravost, naivní poetičnost i živočišná dravost s osobitým projevem principála, který je duší divadla a vtiskl mu svůj ráz.
 
Obdiv zaslouží výprava Pavla Hubičky. Z prostoru starého sklepa či vetešnictví kouzlí jednoduchými zásahy a pohyby kulis imaginativní prostředí pro vyprávění. Strašidelnou atmosféru navozuje tmavý prostor, osvětlovaný jen svíčkami. Je to funkční zejména v poslední baladě, Svatebních košilích, ale i v samotném prologu. Přesvědčivá iluze vrcholí na hřbitově a v márnici, i když umrlec by nemusel být až tak moc „živý“.
 
Potěší, že si v Radosti vzpomněli na loutkové dědictví a zapojili loutky do hry. Jsou různých velikostí a jsou kouzelně ošklivé, zejména babice s dcerou či vodník. Herci dávají průchod radosti ze hry a mají příjemný a přirozený projev. Se samozřejmostí ovládají i hudební nástroje, se kterými vytvářejí kompaktní situace s minimálními prostředky. Principál Peška si neodpustí předvést parádní sólo na housle a odskakuje si od nich k harmoniu a k violoncellu.

 

 

Reakce publika, které se předpokládá od devíti let, se dá lehce předvídat. Odkojeni počítačovými hrami a filmovými horory se nebudou bát, budou se smát. S tím se však počítá a dokonce se smíchu nahrává. O to víc pak vyniknou části, které mají dojmout a donutit přemýšlet.
 
Kolektiv herců je vzácně vyvážený a podává skvělé výkony. Petr Smiřák, Helena Pešková, Michaela Kotěrová  Eva Lesáková, Zdeněk Ševčík, Kateřina Höferová, Eva Jurůjová, Jan Bradáč a Vilém Čapek, těm všem to spolu náramně ladí a dohromady tvoří přesvědčivé divadlo a to nejen pro děti, ale i pro dospělého diváka.


Mohlo by se hodit


reklama