Úvod > Novinky > Inez Tuschnerová a divadelní kostým

Inez Tuschnerová a divadelní kostým

Rubrika: Náš tip    Vyšlo:
Autor:    Foto: archiv autorky a archiv MZM
Inez Tuschnerová a divadelní kostým

V brněnském paláci U Šlechtičen můžete navštívit zajímavou výstavu. Brněnská výtvarnice Inez Tuschnerová zde dostala od Moravského zemského muzea jako dárek k narozeninám prostor vystavit své návrhy divadelních kostýmů, které daly život mnoha divadelním inscenacím.

 

 

Divadelní kostým je záležitost specifická. V mnoha divadelních archivech zachovávají návrhy, někdy i takové, které se nerealizovaly, ale reálný kostým, který se podle návrhů ušije, a který skutečně vytváří divadelní postavu, ten se v průběhu času opotřebovává a nakonec rozpadne. To, co se zachová, je skutečně jen náhodné.

 

 

Přitom je to právě kostým, který dává divadelní postavě život a zase naopak, který ten či onen herec dokáže „pronést“ a udělat z něho umělecké dílo. „Bylo málo herců, kteří dokázali vdechnout kostýmu skutečný život. Takovou geniální herečkou byla například Vlasta Fialová. Z operních zpěváků to například skvěle umí barytonista Vlado Chmelo,“ vzpomínala na vernisáži výstavy Inez Tuschnerová.
Málokdo ví, že divadla mají svůj „fundus“, ve kterém se divadelní kostýmy uchovávají, ale jen do doby, dokud jsou použitelné, než se hra z repertoáru skutečně „stáhne“. Že by kostýmy z nějaké hry hrály ve hře jiné, to se dnes neděje, dají se takto snad výjimečně použít jen uniformy.

 

 

Proto mají stále co dělat divadelní krejčovny. Je to daleko složitější práce, než když si necháte u švadleny ušít šaty. Tady musí umět švadleny nejen historické styly, ale především historické postupy. Už je samotný problém nahradit historické materiály současnými. Hledají se takové, které jsou jim podobné, proto práce s nimi je také stejná, jako byla kdysi.
Výtvarník musí tyhle okolnosti znát, nestačí, že má jen nějakou představu. „Já si s dílnami rozuměla, jsem vyučená jako dámská krejčová, proto jsem věděla, jak na to a dokázala jsem s nimi mluvit v jejich žargonu, to se jim líbilo,“ smála se výtvarnice.

 

 

Nebylo tomu tak vždy, bývaly doby, kdy každá divadelní diva musela mít garderobu vlastní. Ty slavné šily v renomovaných salónech a dávaly jim na oplátku na reklamu svoji tvář. To mělo ale negativní dopad na celkové estetické a výtvarné pojetí inscenace, divadelní výtvarníci k tomu neměli co říct. Svůj divadelní fundus měla ještě slavná diva brněnské činohry, paní Marie Pavlíková.
Inez Tuschnerová je spojena především s Národním divadlem v Brně. Nejprve v období 1965–1974, potom v letech 1987–1994. Obě tyto éry patří k důležitým etapám divadla. Druhá polovina šedesátých let byla ve znamení progresivní dramaturgie. V činohře působil Bořivoj Srba a Ludvík Kundera, v opeře pak jako dramaturg a dirigent Václav Nosek.

 

 

Inez Tuschnerová spolupracovala na realizaci nezapomenutelných inscenací, například v roce 1965 Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata od Petera Weisse v Kunderově překladu a v režii Evžena Sokolovského.  O rok později to byl Ibsenův Peer Gynt v Hynštově režii, v roce 1969 Shakespearův Král Lear. V témže roce byla uvedena v opeře Honeggerova Jana z Arku na hranici a Schönbergovo Očekávání ve Wasserbauerově nastudování, nebo také Janáčkova Glagolská mše v choreografii Pavla Šmoka.

 

 

Druhé období spolupráce bylo také zajímavé. V činohře vytvořila v roce 1988 například kostýmy k Sokolovského inscenaci Život Eduarda druhého anglického od Christophera Marlowa. Vynikající byly také janáčkovské realizace v inscenacích režisérky Aleny Vaňákové, jako Osud v roce 1987, Káťa Kabanová v roce 1994 a bohužel nerealizovaná inscenace Z mrtvého domu, k níž návrhy je možné na výstavě vidět.

 

 

Tvorba Inez Tuschnerové pro divadlo má expresivní výraz a často má až existencionální podtext. Experimentovala nejen s obsahovou, ale i materiálovou složkou a každá realizace přinesla nový pohled a nový tvůrčí přístup. Vždy vytvářela vizi celého uchopení díla v těsném kontaktu s celým realizačním týmem. Vycházela z perfektní znalosti díla a charakterů postav, jejich „skrytých tváří“ i vystupování navenek. Užívala celou škálu výtvarných technik, od kresby a malby až po koláže a asambláže, přičemž její zručnost jako kreslířky a malířky je nepřehlédnutelná. Tvorba Inez Tuschnerové patří k tomu nejlepšímu a nejzajímavějšímu, co na poli divadelního kostýmu u nás za poslední půlstoletí vzniklo.

 

 

Spolupracovala také s Městským divadlem Brno, kde se uchovaly kostýmy, které je možné vidět na výstavě. Jsou tu i návrhy, které autorka věnovala oddělení dějin divadla MZM i Nadaci Leoše Janáčka, která zapůjčila expozici návrhů k Janáčkovým operám. Výstava je věnována autorce k 80. narozeninám a je možné se na ni podívat až do 30. září 2012.


 


Mohlo by se hodit


reklama