Úvod > Novinky > Operetní nebe je bohatší

Operetní nebe je bohatší

Rubrika: Za kulturou...    Vyšlo:
Autor:    Foto:SXC
Operetní nebe je bohatší

Operetní nebe je bohatší na úkor Brna aneb Malá vzpomínka na operetu a její VIP aktéry Oldřicha Nového, Veroniku Butorovou, Otakara Vážanského a Ivo Osolsobě

 

Brnem povlává zvěst, že legendární trio brněnské operety Veronika Butorová, Otakar Vážanský a její dramaturg Ivo Osolsobě jsou hospitalizováni s vážnými chorobami v různých brněnských nemocnicích.

Emeritní baletní dramaturgyně a šéfová kdysi slavného divadelního časopisu tehdejšího Státního divadla „Program“paní doktor Eugenie Dufková mi tuto truchlivou novinu tichým hlasem potvrdila.
„Ach jo, všechny nás to čeká“, povzdychnul jsem si a v mé hlavě se začaly rojit vzpomínky jako včeličky.

 

Coby student herectví jsem se prodral do Divadla na hradbách, abych z bidýlka, uličky čtvrtého pořadí, sledoval ve stoje operetní představení Mamzelle Nitouche s bájným představitelem role Celesténa Oldřichem Novým. Divadlo bylo tehdy tak strašně natřískáno, že přes lidské hlavy nebylo vidět ani na prdelky buclatých andělíčků v pozlacených lóžích a jevištní oponu jsem musel hledat nepatrnou škvírkou mezi těly těch, co stáli přede mnou. Jen obrovský zářící lustr, jsem viděl celý a bez problémů. Ten však záhy pohasnul a dole, na dně diváckého kotle se rozzářily jevištní reflektory. Zamířily na muže přelézajícího klášterní zeď. Gentleman Oldřich Nový v roli varhaníka kláštera klarisek s provinilým výrazem ve tváři se ptal: „Co myslíte, je poznat, že mě někdo ze zadu nakopnul?“ A elegantně nám ukázal spodní část svých zad. Na černých kalhotách měl bílou barvou namalován otisk velké vojenské boty.
Ročníkový kolega mně do řevu diváků řekl: „Vidíš, to je opereta!“ A vytratil se. Zaujal jsem jeho místo a viděl mnohem líp.
Na scénu přišla schovanka ctihodného kláštera Denisa de Flavigni, potemnělé jeviště se rozzářilo a hlediště vzdychlo. „Jé“! Půvab a šarm nábožně se tvářící dívenky zažehoval ve tvářích mužů nach, něžný, rozmazlený hlásek rozezníval jejich duše: „Ano, taková jsem já, ctihodná matko představená. Ano, taková jsem já, matinko!“  Varhaník Celestén zpíval, zpívala schovanka, zpívali kadeti, zpíval kde kdo, zpívalo snad celé divadlo. Diváci vzdychali, smáli se a aplaudovali. 
V noci se mi o rozpustilé Mamzelle Nitouche zdálo.
Takové bylo mé první setkání s operetou, s jejími protagonisty a především s neskutečně okouzlující hereckou hvězdou paní Veronikou Butorovou.

 

Po mnoha letech jsem měl štěstí a čest s paní Butorovou hrát v inscenaci režiséra Standy Fišera Aby bylo jasno. Tehdy jsem se setkal i s jejím životním druhem Otakarem Vážanským. Paní Veronika mě, činoherce, poučovala: „Mladý pane kolego, opereta se nehraje potichu, operetní slova musí znít. Operetní mluva je prostá, jednoduchá, když operetní mluvu zakousnete, operetní divák ji nezaslechne a opereťáci kolem vás nemají o čem hrát, protože všem schází slova té vaší operetní role!“
Pan Vážanský dodal: „Prostě, musíte mluvit nahlas, pane kolego, nahlas! To vás na škole neučili?“
Paní Butorová rozhovor uzavřela: „Oťasi, to nevíš, že se opereta na JAMU neučí?“
Ještě jednou jsem se s operetní divou Veronikou Butorovou setkal, to když nás obsadil vynikající choreograf Luboš Ogoun do slovenského muzikálu Cyrano z předměstí. Opět jsem mohl obdivovat její výřečnost, sarkasmus, humor a smysl pro hereckou zkratku. Jak ta dovedla vypointovat situaci, větu, vtip!
Jednou jsem na chodbě brněnské Reduty diskutoval s panem Vážanským na téma naivnosti operetních libret, spěchal kolem nás věhlasný dramaturg Ivo Osolsobě, ušklíbl se: „Jestli vy tu operetlu nezkoumáte příliš vědecky, pánové? Operetla je jenom operetla, operetla chce své!“ Jak se zjevil, tak i zmizel.
„Pane Vážanský, jaká operetla? Já snad špatně slyšel.“
„Slyšel jste dobře, pane kolego, to je mezinárodně patentovaný výraz našeho pana dramaturga. Prostě opereta je operetla a operetla chce své. Dobrá operetla musí mít i svůj dobrý konec. Sladký jako med. Happy end! Rozhněvaní se usmíří, milenci se „s“ milují a svět je krásný. Tak si to pamatujte.“

 

Ze vzpomínek mě vytrhnulo zvonění telefonu, ozval se hlas pisatelky hereckých medailonů, má dávnověká kamarádka Eva Šlapanská: „To zas byly prázdniny, smutek nad smutek. Představ si, že koncem června zemřel herec Ota Vážanský a koncem července herečka Veronika Butorová, oba na rakovinu. Bože, to je ale život, co?! Teď se bojím, kdo bude tím třetím v řadě. Vždycky, když umírají divadelníci, tak se jejich odchody dějí trojmo.“ 

 

Volal jsem paní Eugenii Dufkové: „Žijeme tuze smutnou dobu, víte, že před dvěma měsíci zemřel pan Vážanský a před měsícem operetní legenda paní Veronika Butorová?“
„Nevím nic. Jak bych se to také mohla v Brně dovědět? Je to smutné a bolestné. Je mi to velmi líto.  Nejdříve se Brno dopustí hrozného zločinu a zruší operetní soubor a teď když jeho hvězdy hasnou, se město Brno tváří, že se zase neděje nic. Prostě Brno.
 Zítra půjdu do nemocnice za panem Osolsobě, chodím tam mimo návštěvní dobu a vždy čekám, až mě někdo v bílém plášti vyhodí…“




Najdete nás na Facebooku: Facebook




Zen shop a masáže Relax
bolesti zad, hubnutí, relaxaci to vše získáte pomocí masáží nebo terapie tradiční čínské medicíny doplněné bylinnými přípravky z TČM nebo ajurvédy



reklama