Úvod > Novinky > Vzpomínky antihrdiny

Vzpomínky antihrdiny

Rubrika: Náš tip    Vyšlo:
Autor:    Google+  Zdroj a foto: Barrister & Principal
Vzpomínky antihrdiny

Chodím do divadla asi jako každý, kulturně založený člověk. Poctivě sleduji hry, jejich myšlenky, poselství, ale, přiznávám, nikdy mě nenapadlo přemýšlet o tom, co se vlastně děje v zákulisí. Jak vypadá život divadelníkův, jsem proto zjistila až v knize Vzpomínky antihrdiny aneb Na provázku s Provázky, Hady a Martou…
 
Když tak o ní zpětně přemýšlím, říkám si, jestli by se vlastně neměla jmenovat Vzpomínky laskavého pána. Přesně takový je totiž její autor Jaroslav Tuček, divadelník tělem i duší. Jak název napovídá, jeho profesní život je spojen především s divadlem Na provázku a divadelním studiem Marta. I když jsem milovnicí jiných literárních žánrů, zcela mě pohltil Jaroslavův mile (sebe)ironický nadhled, s nímž komentuje nelehkou divadelnickou pouť v tak trochu dřevních dobách obou souborů, které si hledaly cestu do světa nejenom na brněnských divadelních prknech.   
Není vše ale jenom o divadle, Jaroslav Tuček vzpomíná také na mnohdy až tragikomické životní situace, vyplývající z faktu, který předpokládal, že všichni budeme žít v pospolitosti s bývalým režimem. Nejspíš i proto mě napadá, a také s ohledem na to, jak dopadly letošní volby, zdali bychom Vzpomínky antihrdiny neměli číst povinně, abychom si oživili paměť…
 
A abyste viděli, o čem že je vlastně řeč, zde nabízím malou ukázku:

Jako každý pořádný příběh, i tento začíná v hospodě
Funkcionář KV KSČ Ota Řídký mě vytáhl na pivo do zakouřené, umolousané paluše. Sedl si za stůl, poručil čtyři piva a řekl: „Byl rušný den, Jardo, máme zaslouženou žízeň. Pijme!“ A zvrátil do sebe celý půllitr. Postavil jej na stůl, vzal druhý a vyžahl na ex i ten.
Já, nekuřák a abstinent, jen přivíral oči a svého půllitru se pouze držel za ucho.
Ota spustil řeč na téma Divadlo na provázku, přerušovanou jen svým pitím. Poslouchal jsem, jak mu fandí, protože je to velice dobré divadlo, ale jak jsou v tom Provázku strašní pitomci, nevážící si možností, které dostávají, a jak je to s ním špatné, velice špatné, protože v poslední době je jejich vystupování pro socialistickou společnost zcela neúnosné.
„Jardo, motají se kolem nich disidenti a západní rozvědky. A nejenže se motají, ale nacházejí u nich živnou půdu, ovlivňují jejich tvorbu. Kluci to všechno ví! Sledují to!“
Hlava mě z toho brněla.
„Prosím tě, jaké rozvědky?“
„Cizí, kamaráde, cizí.“
„To slyším poprvé.“
„Tys toho v životě slyšel málo.“
„A co já s tím?“
„Co ty s tím? Vole! Vždyť chtějí Provázek zrušit. Zlikvidovat! A to se tě týká!“
„Jako proč?“
„Ty seš vůl! Vždyť si to spočítej. Seš úspěšný svazácký funkcionář? Seš. Seš šéf organizace Státního divadla? Seš! Máš kredit v Brně? Máš! No a my, partajníci kraje, hledáme straníka, který by Provázku šéfoval. Šéfoval, slyšíš dobře. Protože my chceme Provázek zachránit. Je ti to jasné? Jsem rád, že je! Takže ty půjdeš Provázek zachránit. Protože je to jediná možnost, jak ten zatracený Provázek nezrušit.“
Během dlouhé řeči Ota vypil i moje netknuté pivo a nechal donést další dvě. Jazyk mu v puse už poněkud váznul, ovšem myšlenky nikoliv.
„Jardo, o tobě je vůkol známo, že máš Provázky rád, říkali nám kluci, že se jich všude zastáváš, že si s nimi rozumíš, že je propaguješ.“
„Oto, to máš tak…“
„Mlč a pij! Co nepiješ? Teda s tebou jít tak na pivo. Podívej se, soudruhu, ty jsi jejich generační souputník a to je zavazující, vole. A oni tě znají. To máme taky zjištěný, že tě Provázci znají… Už to, soudruhu, chápeš, vole?“
Štamgasti u vedlejšího stolu byli jedno ucho…
Ota dopil, povstal, naklonil se nad stolem, zabodl mi ukazováček do prsou a pateticky, na celou hospodu pronesl: „Takže, soudruhu, jestli chceš, vole, aby Provázek byl, tak do toho Provázku půjdeš šéfovat, vole! Pane vrchní, ještě jednou pivo dokola!“
Zíral jsem na již znaveného Otu, uši mně hořely studem.
„To nemůžete myslet vážně.“
„Ale můžeme, soudruhu, můžeme. Ty vole, můžeme…“
„Co bych tam dělal, šéfovat divadlo neumím a v Mahence mám své jisté, nikam nepůjdu, nejsem blázen…“
„Ale půjdeš, soudruhu! Víš, co je to stranický úkol? Víš! Tak mě neser. Šéfování souboru se naučíš za pochodu. Naučili se to jiní, naučíš se to i ty! Četls Jak se kalila ocel? Ne? Tak si to přečti a neser! Na zaplacení máš? Máš. Tak zaplať!“
O nějaký den později mě Ota potkal před Mahenkou: „Dlužím ti pivo, vezmu tě do sauny.“ Jeli jsme do Pisárek, na Hlinkách vešli do zahradní vily, prošli jakousi ztemnělou halou a po schůdcích sešli do suterénu. Za bílými dveřmi byla šatna: „Svlíkni se, jdeme na to!“ V rozžhavené místnůstce se na prkenné lavici rozvaloval obtloustlý naháč. Ota řekl: „My si, soudruhu tajemníku, sedneme s Jardou naproti. Tak to je on, soudruh Jarda Tuček, kandidát na šéfování v Provázku…“
Z tučného muže se řinul pot a zřejmě mu nebylo dvakrát nejlíp. Zamumlal: „No jo, no jo.“ Pak se zvedl a vyšel, zřejmě se zchladit v bazénu. Ota řekl „Dobrý, líbil ses mu“ a šli jsme do vody za tajemníkem.
„Soudruhu Tučku, vidím, že jsi trénovaný, svalnatý, ale měl bys trochu přibrat na váze, obalit si nervy tukem, tučnější lidé jsou důvěryhodnější a také víc vydrží,“ řekl tajemník a vrátil se do saunové výhně.
Při odchodu se Ota chechtal: „Už ti za pivo nic nedlužím, vole, křest ohnivou párou máš za sebou!“
 
Šéfovský chlebíček aneb Zač je toho loket
Odpoledne mne ředitel Šeda v doprovodu personálního referenta zavedl do Domu umění, sídla Divadla na provázku, aby mě představil souboru. Stáli jsme před podivně ztichlými, nasupenými mladými lidmi. Ředitel, s elegantně přehozeným zimákem jen tak přes ramena, suše oznámil: „Na základě rozhodnutí zřizovatele Státního divadla, Jihomoravského krajského výboru, uvádíme dnes do funkce uměleckého šéfa Divadla na provázku soudruha Jaroslava Tučka, kterého jistě všichni znáte. O slovo požádal váš dosavadní šéf a dramaturg Petr Oslzlý. Petře…“
Odvolaný šéf přečetl rezoluci, kterou jsem četl dopoledne u personálního referenta, a potom dodal: „Když zřizovatel tyto naše závažné důvody nechápe, musíme jeho řešení respektovat, aby nebyl ohrožen chod divadla. Chápejme instalaci šéfa jako nutné zlo. I nadále zůstávám ve funkci dramaturga, takže se dáme zase do práce!“
Ředitel podal Petru Oslzlému ruku, popřál souboru další úspěchy, požádal personalistu, aby mne seznámil s prostory divadla, a odešel.
Nejraději bych se vytratil také, ale ujal se nás dramaturg a vodil nás ušmudlanými místnůstkami, špeluňkami, sklepeními, schodišti i zaprášeným hracím sálem. Všude bylo plno divadelních propriet — rekvizit, kostýmů, dekorací, praktikáblů, židlí, stolů, papírů, hader, štendrů a reflektorů.
Personalista odešel a já ještě chvíli postával v pracovně vedení. Stál jsem před plochou vývěsky hracího plánu jako břízka v husté smrčině a všichni se tvářili, že tam nejsem. Postupně se vytratili, zůstal jsem v pracovně sám.
Obhlížel jsem kancelář. Tři pracovní stoly plné složek, papírů, pravítek, propisek, dva z nich sražené k sobě. Na každém telefon. Třetí ze stolů je ukryt za skříňovou bariérou. U každého stolu židle. Každá je jiná. U stěny dvě štelářové skříně bez dveří, plně zarovnané šanony. Za mými zády hobrová tabule vklíněná mezi skříně, na ní sloupce pojmenované Leden, Únor, Březen… Sloupce rozdělené políčky na jednotlivé dny, v některých políčkách nastrkané papírové nudličky, štítky, na nich názvy titulů repertoáru. Roční hrací plán jako na dlani. Jednoduché, chytré, přehledné. Jeden štítek jsem povytáhl, bylo na něm napsáno Jako tako. Usmál jsem se, vrátil tuhý proužek papírku zpět a odešel.
U večeře se mě ptala žena: „Tak jak si přežil? Holky z náboru říkaly, že to bylo strašné.“
„Těch neznám slov, jež řekl bych a plakal… Fráňa Šrámek.“
„Tak se jim na to vykašli!“
„Proč, Kátěnko, mě to začalo bavit…“

 

 

Než se vyřešilo mé čekání na pracovnu, přihodil se v Provázku hrůzný konflikt. Stál jsem před plánovací tabulí, prohlížel si ceduličky s názvy představení, povytahoval je ze žlábků a zase je zastrkoval. Do kanceláře vběhl rozzuřený režisér Scherhaufer, řval: „Ty si nás došel zničit. Co si o sebě myslíš? Že máš takú moc, že nás možeš zahrdlit? Tak já ti to nedovolím, hajzle. To ťa radši zabiju!“ Popadl židli, rozpřáhl se s ní, sedačka prolétla kolem mé hlavy a zabodla své kovové nohy do stropu. Oddrolená omítka nám padala na hlavy. Režisér odtrhl židli od stropu a mrštil s ní do rohu místnosti. Zasyčel „Čurák jeden zasratý“, otočil se a odešel.
Stál jsem jako solný sloup. Vytřeštění Provázci nevěřícně zírali. Byli v kanceláři téměř všichni. Inspicientka Vidlařová řekla: „Tak, mládeži, budeme pokračovat. Máte zkoušku, ne?“
Herci se pohnuli a bez komentářů odcházeli. Jako poslední jsem bojiště opustil já, z vůle strany šéf…
Dlouho jsem chodil parkem za Domem umění, prsty si vyhrabával bílou omítku z vlasů a kapesníkem z očí.
Zamířil jsem ke správní budově Státního divadla, vešel dovnitř, vystoupal po schodech a zaťukal na dveře náborového oddělení. Žena Kateřina vyběhla na chodbu a vyděšeně šeptala: „Prosím tě, co se to na Provázku stalo? Prý tě chtěli lynčovat. Je to pravda?“
„Ani ne, Kátěnko, spíš mě chtěli zabít. Přece jsem ti říkal, jestli si mě vezmeš, budeš to mít i s nárokem na vdovský důchod.“
„Nebylo by lepší se na milé šéfování vykašlat?“

 

Pokud se vám ukázka líbila a chcete vědět, jak vše dopadne, zkuste si tipnout správnou odpověď v následující minisoutěži. Na tři vylosované šťastlivce, kteří uhodnou správně, čekají 3 knihy Vzpomínky antihrdiny aneb Na provázku s Provázky, Hady a Martou, kterou vydalo nakladatelství Barrister & Principal.
 
A zde je soutěžní otázka:
Pan Jaroslav Tuček působil v divadle Na provázku jako:
a) dramaturg
b) umělecký ředitel
c) režisér
 
Na vaše odpovědi čekáme do 17. 12. 2012.



Soutěžní otázka

1. Odpověď na otázku je:


 

 

 

Knížku si můžete také koupit v e-shopu na www.barrister.cz nebo u všech dobrých knihkupců.





Najdete nás na Facebooku: Facebook




Zen shop a masáže Relax
bolesti zad, hubnutí, relaxaci to vše získáte pomocí masáží nebo terapie tradiční čínské medicíny doplněné bylinnými přípravky z TČM nebo ajurvédy



reklama